VÍKENDOVKA NA ŠVÝCÁRNĚ V MORAVSKÉM KRASU

Účastníci: Ája, Beky, Beruš, Domča, Gog, James, Jarda, Jeník, Katysh, Kiki, Lucysh, Marťan, Maty, Míra, Munzík, Pajda, Pasťa, Persy, Pitris, Rosi, Šáry, Vojta, Yetti, Žanda, Žek

Pátek 26.9.2014

V pátek v 16:15 jsme se sešli na nádraží, zaplatili akci a na víkend se rozloučili se Žďárem. Jeli jsme rychíkem do Brna. Cestou se ukázalo, že jízdenku nám na nádraží vystavili špatně, tak jsme museli u pana průvodčího Petra dokoupit ještě jízdenku z Židenic na Hlavní nádraží. No, co už, my to utáhneme, ale příště se na ČD radši domluvte :). Cestou jsme si povídali a tak nám přesun utekl rychle. Na Hlavním nádraží se k nám přidali kluci z Brna (Gogo, Pitris a Rosi) a společně jsme jeli osobákem do Adamova. Předtím jsem tam byl asi jen jednou (naštěstí) a musím říct, že krása tohoto místa je nevelká a jednou z mála výhod je, že jde o sídlo poměrně malé. Tím zbývajícím pozitivem je velká světelná tabule, která na sedmisegmentovce ukazuje aktuální čas, datum a teplotu vzduchu.

Abychom se odtamtud dostali co nejdříve, zeptali jsme se místních, odkud jede autobus. Zjistili jsme, že to nikdo neví, tak jsme hledali a po chvilce hledání pak skutečně našli. Puboši v čele s Gogem a Rosim to už nemohli vydržet a na Švýcárnu - cíl naší cesty - se vydali pěšky. Autobus po chvíli skutečně přijel, nicméně řidič zjevně nějaké východní národnosti zarputile tvrdil, že v místě, kam chceme, nestaví. Říkal, že nás ale vyhodí 2 km odtamtud, tak my, že jo. Pan řidič s námi jel velmi ostře, skoro to vypadalo, jako kdyby tudy projížděl naposledy před pětačtyřiceti lety v T-34. K velkému našemu překvapení nakonec skutečně stavěl přímo tam, kde jsme potřebovali, tak jsme teda vystoupili a zjistili, že pěší oddíl došel asi pět minut po nás. No nic, dostalo se nám vřelého přivítání, vyběhli jsme po schodech do společenské místnosti, kde jsme měli spát a trochu se zabydleli.

Pak jsme si dali večeři, tentokrát ještě z vlastních zdrojů. Po jídle jsme si zahráli na lingvisty a zkusili si přiřadit k některým základním českým slovům a  frázím jejich německé, francouzské a italské překlady. Celkem nám to šlo, i když některá slova bylo potřeba odhadnout. Pak jsme ještě hráli hru s kreslením ve stylu aktivit a pak už nadešel zlatý hřeb dne - ochutnávka ve švýcarském stylu. Cílem bylo nejen sýr a čokoládu nějak úhledně naskládat, ale i vtipně a originálně prezentovat. Jedna skupina měla šikmou čokoládovou věž a sýrové ptačí hnízdo, druhá pak krajinu s čokoládovými horami a sýrovými planinami. My, vedoucí, jsme se za svůj výtvor trochu styděli (měli jsme uprostřed talíře posazenou hroudu olomouckých tvarůžků a kolem toho pár korbáčků a kousků parenice), tak jsme jen vyhlásili vítěze z dětských skupin a zjistili, že je už čas jít spát. Po večerní hygieně nám Pitris na dobrou noc přečetl pár kapitol z Pana Tau a my dříve nebo později zabrali.

Míra

Sobota 27.9.2014

…a nám všem spadla víčka a usnuli jsme. Pitrisovo čtení několika kapitol z příběhu o pátrání po panu Tau nám k tomu významně pomohlo. Předcházelo tomu klasické večerní čištění chrupu, při kterém Míra prohrábl struny své kytary a zapěl pár písní. Bylo to takové pěkné zakončení celého dne plného všech možných i nemožných her a soutěží.

Docela velký úspěch měla Rosiho konstrukční hra – původem od jakéhosi pana inženýra z Autodesku. Pouze s pomocí 20 špejlí, metru provázku a metru izolepy měly (nejen) děti vytvořit za 18 minut stavbu, na jejímž vrcholku se měl nacházet a zůstat stát marshmallow. Druhé kolo už bylo o poznání lepší – bylo vidět, že všichni zúročili nově nabyté zkušenosti. Eiffelovka Pasťova týmu dokonce trumfla i stavbu vedoucích. Chudák Jarda však po celoakčním boji se zákeřnou angínou nakonec odjel s tatínkem domů. Předtím, v prvním kole, se stavitelským týmům  tolik nedařilo. Skvostné teoretické nápady většinou narážely na maličkosti typu fyzikální zákony, gravitace či pružnost a pevnost materiálu. I tak se do realizace všichni pustili s vervou duhákům vlastní.

S plnými břichy fantastického zeleninového rizota se sýrem jsme si chvilku jen tak dáchli na karimatkách a vzpomínali na prožitý den. Předtím jsme si ovšem s chutí opláchli své smradlavé nožky zapařené po celodenním výšlapu. Návrat z túry byl krušný zejména pro Jeníka, který statečně šlapal i přesto, že se mu chodidla velikosti 5 a půl mačkala v botách velikosti 4. Nejen Jeník, ale i všichni ostatní si předtím odpočinuli u sklenky osvěžující malinovky nebo kofoly v nedalekém hostinci, ke kterému jsme sešli velmi prudkým, ale velmi krásným skalnatým úbočím.

Cesta k úbočím po modré turistické značce ubíhala jak po másle, byli jsme totiž všichni rozjařeni z dlooouhé pauzy, kterou jsme měli U sedmi dubů a kterou jsme ceeelou vyplnili hraním her. Chvíli jsme navigovali slepce, chvíli si pamatovali číselnou řadu, chvíli si zas vytrhávali šátky v gladiátorských soubojích. A dost jsme se kochali vysvitnuvším sluníčkem. K sedmi dubům jsme došli od rozhledny Alexandrovka, z níž byl nádherný výhled nejen na celý Adamov, ale třeba i na kopce Vysočiny nebo brněnský vysílač Hády.

K Alexandrovce vedla klikatá cesta adamovskými lesy, která mi tak rychle utekla, že vlastně ani nevím, kudy jsme šli. Vím jen, že to byla pohodička jazz. A taky vím, že jsme se v půlce kopce na žluté značce zastavili a dali si tam oběd. Chleba s paštikou do nás napadal jako… no jako chleba namazanej paštikou. A jedli jsme k tomu spoooustu čokolády z předchozího dne.

Výšlap k místu oběda nám zpestřila trojice bláznů-cyklistů, kteří se jen tak dobrovolně vydali na trekovou vyjížďku do těch brutálních kopců. A ještě chtěli, abychom je povzbuzovali! Předtím jsme šli chvíli po silnici, na kterou jsme spadli z jeskyně jménem Kostelík. Tam jsme hráli parádní hru na výměnu identit a také spoustu přemýšlecích/vymýšlecích her od Beruš. Ke Kostelíku vedla cestička po modré od Býčí skály, našeho menšího cíle. Býčí skála nás uchvátila svým převisem, že kterého padaly kapky vody a který (dle Rosiho slov) nešlo zlézt. Těsně před Býčí skálou jsme se zastavili u vývěru Jedovnického potoka.

Předtím nás ale čekal úkol ze všech nejdůležitější – založit novou duhovou kešku k projektu Jít k duhu. Díky Lucysh, Gogovi a Pasťovi (ale i všem ostatním) se nám to podařilo a keška čeká na svého FTF. U kešky nám také Yetti vysvětlila pravidla celodenní hry, založené na hledání zástupců adamovské fauny – psů, mravenců, ale i třeba datlů.

Před zakládáním kešky jsme se dost vyblbli ve volně přístupné jeskyni Jáchymka, kterou jsme s čelovkami na čele křížem krážem prolezli. Viděli jsme přitom i netopýra a také jsme si v jedné síni s výbornou akustikou zazpívali táborové hymny.

K Jáchymce jsme došli nedlouho po začátku pochodu. Předtím jsme udělali pouze několik vzdělávacích zastávek u informačních cedulí, které se nacházely na naučné stezce Josefovské údolí. Vystrašila nás také dvojice ooobrovských psů, které jen taktak zvládal pán, který je venčil. Gogo se zasloužil o to, že s námi necestoval další (o poznání menší) pejsek z místa našeho pobytu.

Málem jsme na celodeňák ani neodešli, protože Katysh s dětmi objevila malinké roztomilé koťátko a nechtěla se s ním rozloučit. Vyráželi jsme však docela brzo - balení nám nezabralo tolik času, protože jsme toho s sebou moc nepotřebovali. Balili jsme se až po snídani, na kterou nám pan a paní domácí připravili obložené talíře s pečivem, mlékem a jogurtem.

Před snídaní jsme se však díky Beruš a Beky pohodlně protáhli na jednoduché pohádkové rozcvičce s hlavním hrdinou panem Větříčkem. No a předtím jsme se samozřejmě museli probudit…

Pitris

Neděle 28.9.2014

Ráno jsme vstávali v příjemný čas - až po osmé. Po noci, kdy nás svatebčané ve vedlejší budově zaplavovali do 4 do rána přívalem hitovek to celkem bodlo. Snídaně dobrá, tentokrát s plátky sýra a i ty kolečka šunky povyrostly...

Po snídani proběhlo balení-nebalení a vydali jsme se ven. Pod obřím objektem bývalé vysoké pece, který jsme měli skoro naproti přes silnici, jsme si zahráli pár Beruš her: poznej po hlase, podle obličeje, ruky apod. Cestou přes / kolem asi třímetrové nakloněné zídky a oklikou kolem další, už o poznání vyšší, jsme se vydrápali na vršek vysové pece. Zdola zdi vypadaly jako hradby nějaké obrovské pevnosti, sloužily ale určitě jinému účelu. Pec byla opravdu vysoká, ale extra velký výhled z vršku nebyl - přeci jen stála v údolí.

Když jsme slezli dolů, posbírali jsme celou abecedu věcí z okolí a zahráli si pár her na důvěru ("já jsem Turry a jdu na skok...") a různých rychlovek, ikdyž teda ne Mírových; tučňáky, Bang a děsivou hru s odnesením šátečku co nejdál na čas.

K obědu byla výborná čočkovka a kuře na paprice s vrtulemi. Sbalení i cesta na vlak utíkala rychle, čekání na nádraží už méně, ale to jsme si okořenili návštěvou místního Alberta. A v moravské metropoli pro mě víkendovka skončila. Díky, Yetti! ;-)

Akce proběhla v rámci projektu OPVK CZ.1.07/1.2.00/27.0056, KA 06.

Rosi

< Zpět do kronik | Galerie Fotek

• Odkazy na webu:
• Jak sbalit batoh
• Stopy
• Kurz jízdní řády
• Kurz mapy

• Odkazy na netu:
• Duhový zpěvník
• Jízdní řády
• Žďár nad Sázavou
• Google