Planeta duchů i dobrých lidí, aneb pohádkový Křivoklát

Účastníci: Beky, Big, Čely, Domča, Jarda, Krýša, Lucysh, Marťan, Mates, Naty, Nikča, Pasťa, Rosi, Sony, Yetti, Žanda, Žek, Zlesi

Pátek 12.4.2013

V pátek se všichni sešli na nádraží a odešli na nástupiště, ale někdo pořád chyběl… My (Beky + Žanda)!!!! Když jsme konečně doběhly, přijel vlak. Nastoupili jsme a zabrali „co nejméně místa “. Pak jsme jeli až do Prahy, byla to dlouhá cesta. V Praze, když jsme vystoupili z vlaku, šel  Zlesi hledat z jakého nástupiště nám jede další vlak a mezitím jsme si hráli na elektrické tabuli se všemi spoji do a z Prahy. Vlak jel do Berouna. Po půlhodinové a klidné cestě jsme v Berouně přestoupili do dalšího, toho dne třetího a posledního vlaku, který nás za tmy odvezl do Křivoklátu. Tam jsme se chvíli drželi skupiny lidí, která říkala, že jde taky na hrad. Pak ale zastavili a drželi se zase oni nás. Vypachtili jsme se na velký kopec, kde stál Křivoklát. Před velkou červenou bránou stál (asi) hradní pán. Ten nás postrašil historkami o strašidlech (a tím několika jedincům zničil představu o KřivéKládě). Potom nám povídal o kráse křivoklátských lesů a poradil nám, kam bychom se mohli další den vydat. Řekl nám pár křivoklátských pravidel a ukázal nám, kde budeme další dvě noci spát. Bylo to útulné podkroví, kde spávali hradní čeledíni. Všichni jsme snědli večeři připravenou od maminek (nebo koupenou :-) )a šli si lehnout. Big nám přečetl zajímavý příběh, který polovina dětí neslyšela. Ale těm málo lidem, co ho slyšelo, se příběh moc líbil. Údajně se tam objevilo i strašidlo. (Ale to já nemůžu potvrdit, protože jsem usnula hned po pár větách.)

Žanda

Sobota 13.4.2013

V sobotu ráno jsme se probudili a sešli se na hradním nádvoří. Zde jsme si mohli vychutnat naši doma balenou snídani, dovezenou přes mnoho pražců a výhybek. Po snídani nám bylo oznámeno, že půjdeme na celodenní výlet. Sbalili jsme se a šli.

Vydali jsme se směrem na děstké hřistě, kde jsme se vyřádili snad všichni (až na vedoucí). Až jsme si to pořádně užili, hráli jsme hru se souřadnicemi. Poté jsme se šli podívat (ale hlavně svézt) na tobogán. A pak jsme cestou potkali ještě lepší hřiště, kde bylo ještě víc prolézaček. Zde jsme začali hrát další hru, která nás provázela po celý zbytek dne. Bylo to tipování, kdo má u sebe amulet Blanky z Valois. Šli jsme po příjemné cestě a užívali si pěkný výhled. Cestou jsme narazili na místní "partyzánské" síly bojující s listy. Udělali jsme si zastávku a "partyzánům" pomohli vyčistit úsek cesty od listí. A pak jsme se vydali opět na cestu. Došli jsme pod malý dřevěný přístřešek, pod kterým jsme se naobědvali. Posilnění jsme se pak po skupinkách vydali hledat duhovou cashku. Cestou byl k vidění kanec. Cashku jsme úspěšně našli a pořídili dvě fotky - jednu, kde jsme neviditelní, a druhou, kde viditelní jsme. Vyzkoušeli jsme Zlesiho zkratku, která vedla přímo do kopce, přičemž jsme zahlédli pár divočáků a jednu zmiji. Když se nám povedlo dostat se na vrchol kopce, kde byla silnice, prolezli jsme křovím a mohli zase jít po pěkné cestě. Potkali jsme studánku (s nepitnou vodou), ale hlavně nás čekala přehrada a Zlesiho odborný výklad (:-D). Pak už následovala cesta na vlak. Jeli jsme zpět na Křivoklát, kde se tři vybraní jedinci účastnili vařícího obřadu v kuchyni a ostatní se věnovali hrám. K večeři jsme měli výborné rizoto. Pak už byl večerní program - vtipné scénky z dějin Duhy. A poté už zbývala jen nezbytná večerní HYGY a spánek.

Marťan

Neděle 14.4.2013

Po poslední hradební noci jsme se lehce probudili do krásného slunného dne. Big připravil výborné vídeňské párky, nakrájel chléb, ohřál čaj a naservíroval přílohy. Snídaně mohla začít. Rychle jsme se sbalili, a to i nejmladší členové naší výpravy. Naposled jsme si na nádvoří zahráli hop-skok, pořídili poslední fotky, zamávali jsme hradu Křivoklátu na rozloučenou a vydali se na nedaleký památník Karla Egona II. Fürstenberka, od kterého je nejkrásnější vyhlídka na hrad. Zde jsme zanechali pod dozorem nebojácného Zlesiho baťohy, a vydali jsme se po pěšině, kterou nechal vybudovat tento Karel, dle Bigova měření a našeho odhadu 630m tam a zpět.

Následně jsme sešli do podhradí, kde jsme si vybírali mezi dvěmi restauracemi, kterou z nich navštívíme. Vyhrála klasická česká bez azbuky. A dobře jsme udělali. Za neuvěřitelnou erární částku 123 Kč/účastníka zájezdu jsme si mohli objednat, co hrdlo ráčí, že Soníku. Dodnes nechápu, jak Lucysh za tak mrzký účastnický poplatek mohla toho tolik nabídnout.  Oběd byl velice chutný, a s plnými břichy jsme se vykutáleli na zastávku vlaku, která naštěstí byla, co by člověk přes most došel.

Zde jsme udělali velkou radost dědečkovi železničářovi, který gigantem dráhou zapomenut v Křivoklátských lesích, prodával jízdenky. Po oznámení, že chceme 18x kamsi na Vysočinu několikrát prohlásil: „To je krásný!!!“ a s velkou chutí nám jízdenku vydal. Opravdový labužník ve svém povolání.

Nasedli jsme na lokálku, kterou jsme spluli až do Berouna, kde jsme se za pár chvil nalodili na rychlík do Prahy. Jelikož jsem velmi skromný, budu teď raději používat termín „neznámý hrdina“ se zamyslel a ve své nezdolné genialitě si uvědomil napříč radě IDOSu, že není třeba vystupovat na pražském hlavním nádraží, kde jsme na tomto přelidněném a mega dopravním uzlu měli pouze 5 minut na přestup, ale pohodlně můžeme přestoupit na Praze – Smíchov. Zde jsme na peron vystoupili a z toho samého peronu obratem nastoupili do prázdného rychlíku na Žďár.

Po tom, co utichli ovace neznámému hrdinovi, jsme si ve vlaku zahráli několik her, vyluštili křížovky, přečetli železničářský časopis nejen o železnicí a mnoho jiného, jsme se po 2,5 hodinách ocitli v našem malebně industriálním městečku kdesi na Vysočině.

Byla to krásná akce, která zůstane hluboko zaryta v našich pamětech. Děkujeme Lucysh!

Zlesi

Realizováno v rámci projektu OPVK CZ.1.07/1.2.00/27.0056 Činy mluví aneb Cesta k odpovědnosti.

< Zpět do kronik | Galerie Fotek

• Odkazy na webu:
• Jak sbalit batoh
• Stopy
• Kurz jízdní řády
• Kurz mapy

• Odkazy na netu:
• Duhový zpěvník
• Jízdní řády
• Žďár nad Sázavou
• Google