Klasický odjezd vláčkem směr Bystřice nad Pernštejnem ještě nic nenasvědčoval, jakými útrapami projdeme. Z nádraží jsme prošli krásným klidným svátečním městem a zastavili se u jezera, kde byl zákaz koupání, lovu ryb, lovu kachen, znečišťování vody a podobné zákazy. Nic neobvyklého, kdyby to jezero nemělo v průměru tak tři metry. Tak u téhle “kaluže” nám Věrka vysvětlila, jak projdeme Etiopií plnou zvěře a hlavně hadů, kteří se nám nečekaně můžou zakousnout do jakékoli části. Hadi měli podobu kolíčku, který měl vyvolený cestovatel nenápadně připevnit na tělo jiné oběti. A tak si kdekdo liboval, jak si dává pozor a přitom měl hada za krkem…Ten, kdo si ho přinese na vrchol Kilimandžára, si může za “odměnu” skočit dolů…

Kousek za civilizací začalo pravé peklo. Africké slunce nemilosrdně začalo přitápět a my se začali koupat ve vlastní šťávě. Snesitelné to bylo v lese, z kopce, ale jen jsme začali stoupat do vrchu na otevřeném prostranství, změnili jsme se v upachtěné rudochy, prosolené vlastním potem. Tak to se Věrce povedlo – to byla ta pravá Afrika. Ale naštěstí jsme v dáli zahlédli nejvyšší vrchol – Kilimandžáro, na kterém kdosi vystavěl (světe, div se!) rozhlednu! Když už jsme byli skoro na dosah, museli jsme přejít pravou africkou poušť, po které se právě řítily dvě Tatry – to asi pan Loprais na své tradiční rallye z Paříže do Dakaru. Ba jo, to jen na vrchol u Karasína naváželi zeminu pro výstavbu nějakého zábavního supercentra. Ale toho prachu!!!

Když jsme dorazili až k rozhledně, chvíli jsme vydechli a prohlíželi si novostavbu a okolí. Hormlová si hnedka spálila pr.. (zadeček), když zkoušela dětskou skluzavku. Po zaplacení symbolického vstupného 1 Kč jsme vystoupali 129 schodů a byli na vrcholu. Paráda. Krásný rozhled a tak jsme s mapou v ruce komentovali okolí pro širokou veřejnost. “Napravo Harusák! Ne, to není Harusák, ten je na druhý straně! Támhle bude Vír a támhle ta vesnice je Vítochov. Jo s tím kostelíkem!” Když jsme to všechno přeříkali a pořídili pár snímků, seběhli jsme dolů do bufetu na ledové osvěžení.

Nedalo se nic dělat, museli jsme pomýšlet na návrat. Věrka nasměrovala výpravu a svižným tempem to hrnula po silničkách směr nádraží. Nebylo moc času, tak jsme se ani nezastavovali a pekli se v tropickém slunci. Na začátku Bystřice jsme na sebe počkali, spočítali se, zhltli pár doušků vody a svižně na nádražíčko. Když jsme byli na dosah, zrovna přijížděl vláček. Věrka zavelela:”Tak ten musíme stihnout!!!” Nedalo se odmlouvat, tak jsme s vypětím všech sil doběhli na perón a naskákali do vozu. Bylo tam vedro k zalknutí. Naštěstí za jízdy trošku profukovalo, jinak bychom asi padli. Někdo nevychladl ani během cesty, tak jsme ve Žďáře ještě vypadali jak do ruda uvaření raci.

Byl to fajn výlet s pěkným cílem, ale hlavně se povedlo vytvořit atmosféru rozpálené rovníkové Afriky. Tak kam příště? - big –