zápis z akce pořídil Bassur a jsou přiloženy i další textíky duháků

účastníci:
šéf Johny a Big, Bassur, Gogo,Hormlová
a s nimi Pitris, Turry, Lucyš, Katyš, Míra, Zoubi, Beni, Sája, Mísha,Pokémon, Honzýs, Bezezub Pája, Puma, Žvýkačka

Celé úterý bylo škaredě, celou středu pršelo, ve čtvrtek byla zima, pršelo a bylo hnusně. V pátek dopoledne to nevypadalo na žádnou změnu, ačkoli ji Johny sliboval rodičům na DDOD (Duhovém dni otevřených dveří), to se všichni jen nasmívali. A přesto, jak se blížila hodina srazu v nádražní hale, počasí se zklidňovalo a začalo pomalu ukazovat svoji mírnější tvář, jako když poznává staré známé. Už na nádraží bylo veselo, všichni jsme se seběhli kolem nové modré rychlovarné konvičky (jeden litřík objem), Pokémon pařil IDOS na nádražním PC a všichni vypadali optimisticky. Čekala nás krátká cesta vlakem do Sázavy a pěší přesun do Losenice, bylo 17,15, když se vlak rozjel a my v něm i s krabicí štrúdlů od paní Beniové. Skvělý dáreček, ještě teplé. Ve vlaku snad nikdo nemohl přehlédnout výstup holčiček s Hormlovou, které využily svěřeného balení dukátových buchtiček a nového hrnce na vaření k amatérskému předstírání porodu a následní péči o Buchtu Dukátovou, malé roztomilé miminko s cenovkami místo očí a mým pagáčkem v pytlíku jako plínkou, to nám to začalo. Mlčky jsme to snášeli a raději drbali černého psa, který jel s paničkou s námi. Naštěstí do Sázavy je to vlakem „cobydup“ a tak už stojíme na nástupišti a Poky má mapu a úkol dovézt nás do Losenice.  Po úvodním zaváháním jsme se vydali po silnici směr vesnici jeřábů, jak by se dala Losenice nazvat.  Lucyš zavtípkovala s vtipným teď již neoficiálně uznávaným názvem mé školy, je podle ní totiž „architektická“.Ale vlastně proč ne? Cesta k Losenici ubíhala a jen jednou nás překvapil trabant, jenž vyskočil zpoza zatáčky jako šílený, to jsme se o něj báli, aby se nerozpadl. A pak nás Big s tajemným úsměvem zastavil před Obecním úřadem...
A pak to vyklopil, před mnoha a mnoha lety, jak řekl Poky, chvíli po válce, přijel do Losenice malý chlapec, člen divadelního spolku ze Žďáru, aby se svým kolektivem pro vesničany zahrál pohádku  Zlatovláska. Ten chlapec hrál mravenečka Nezbedu a my měli možnost poslechnout si i jeho dialog. Ten malý chlapec byl před pětatřiceti lety malý Big. Dnes zářil radostí, když nám odrecitoval bezchybně celou repliku a slíbil, že nám ukáže i černobíle fotky. Měli jsme z něj radost! Škola-náš nový domov na víkend-nás uvítala svou majestátností a ředitelem, který přišel přesně o pět minut dřív, takže přišel akorát. Hned jak jsme se nahrnuli dovnitř, kladl nám Big na srdce, abychom se chovali slušně, protože by byl rád, kdyby mu i nadále pan ředitel říkal příjemné „ahoj“ , až se zase potkají. Ubytovali jsme se ve třídě osmáků a  už od počátku na nás dýchla všudepřítomná německá atmosféra. Ubytovali jsme se a navečeřeli a přitom proběhla malá nenáročná stezka odvahy – cesta ke vstupním dveřím a zpět, která se ukázala jako velmi náročná na orientační smysl, nejen proto, že jsme měli jasno, kde jsou solární panely (to já jsem nějak nezvládl...) ale protože to byly samé dveře a odbočky.

A zároveň tato cesta poskytla skvělou příležitost  postrašit duháky tím, že vystoupíme ze stínu J.Á. Komenského, který v podobě busty stál u dveří osvícen jen červeným světlem z digitálních hodin řízených až z Frankfurtu (to říkal Big a my mu věříme!) Potom jsme se ještě vydali na večerní procházku na vzdory pokročilejší době.  Cesta byla z počátku příjemná, hopsali jsme si po cestách skrz vesnici, ale pak jsme přišli na louku, po cestě bylo několik zákeřných blátivých louží, ale byla to sranda.  Johny si nás na louce v noční tmě svolal  do chumlu a povídal, co nás bude čekat příští dny a tak dále. Pak povídal o mapě a tak dále a zaskočil mě úkolem popsat obzor s významnými body, které jsou rozeznatelné i za noci. Vydali jsme se dál a počali se vracet k Losenici, nezaskočilo nás ani rozorané pole, snad protože jsme ho neviděli jsme se do něj s odvahou vrhli a přešli na silnici a vrátili se do školy. Johny nám na usnutí přečetl úryvek ze staré kroniky z minulého století (myslím rok 1996).

Sobotní snídaně byla zpestřena přítomností štrúdlu a všem nám chutnalo. Snad nejenom cvičně. Protože kromě nás bylo vše okolo v naší kuchyni cvičné, byla totiž cvičná. Cvičný rozhlas, cvičné miminko, cvičný hadr, cvičné dřezy, cvičný řád, který pamatoval minimálně prezidenta Husáka. Ale možná jen cvičně.
Čekal nás celodenní výlet, počasí přálo, stejně jako včera déšť nikde. První úkol bylo sehnat si v místní Jednotě potraviny na oběd po skupinách,  každý tým zvolil podle svého a mimo vypisování paragonu šlo vše jak po drátkách. Některé labužnice si koupily dokonce popelnice s bonbónky za desetikačku, myslím třeba Kačku, a po cestě nám nabízely. Dostali jsme se po žluté pod vedením Honzýse nad Losenici s výhledem, kde si nás Big vyfotil přístrojem, který neukazuje hned obrázky, ale musí se na ně trpělivě čekat do vyvolání. Tak jsme mu to ani nemohli pochválit... Příjemná cesta nás zavedla až do Pořežínu, kde jme obdivovali zdejší „prasečí kolo“. Jako mlýnské kolo pohání mlýn, tak toto pohánělo rožeň na prase, to tam samozřejmě nebylo. A my se pokusili bojovat proti vodnímu živlu a dokázali zastavit otáčení vodního kola. Pokračovali jsme kolem krůt dál a  prošli kolem sklepa, který ihned Johny obydlel. Prošli jsme novými Novými Dvory a sešli na starou trať a po ní pokračovali směr Ronov s úkolem najít místo pro vaření oběda. Příhodné místečko pod skálou oživil praskající oheň, přípravy jídla (fazole, špekáčky a PEČENÍ hadi Z MOUKY) a plánování teroristické skupin TB2 (čti týbýtú) přepadení banky pod vedením Goga (velký TB2), který ovšem na toto místo abdikoval v momentě, kdy se začalo organizovat policejní komando a přenechal tuto nevěčnou roli Hormlové. A musíme říct, že dobře udělal, protože Hormlová byla hned po pokladníkovi druhou objetí, když se odpálila v bance. Policejní komando řešilo celou nastálou situaci s klidem sobě vlastním, když prvořadým zájmem bylo, aby všichni mohli sedět u okýnka ve výjezdovém vozu, měli pilu na řezání zatáček a dostatek sazenic pro sázení pokut. Je pravda, že zmatek při této pokémonově hře dodal celému příběhu na reálnosti a ukázalo se, že vlastně většinou není vítěze konfliktu, jednoznačně se dá určit pouze počet mrtvých. A tak dostala hra i skrytý výchovný podtext a my se dále přestřelkám nevěnovali. Zahladili jsme tábořiště a vydali se po kolejích dál. Na poprvé nás zaujal slepýš v kolejišti, neškodný hádek. Ale po pár krocích už na nás čekala na pražci malá zmije a pak další. Vážnost situace prvně nebyla dostatečně odhadnuta například Žvýkačkou, která měla neustále utkvělou myšlenku šťouchnout do malého hádka klacíkem. Ale čím dále jsme tam stáli a obklopeni trávou plnou malých zmijí (minimálně v naší představivosti) jsme se obezřetně vydali dál doprovázeni neškodnými útoky hadího „štěňátka“. Faktem zůstalo, že zadní voj byl strachem z hadů celkem ovládán, ale přesto jme bez dalších komplikací za opakování postupu (teoretického) při uštknutí hadem postupovali dál. Vyšplhali jsme prudký svah od koleji k ronovské oboře a po jejím okraji se vydali opět k Pořežínu, tentokráte z druhé strany. Pod kopcem Johny vybral pět dobrovolníku a mě. Zacpali jsme si uši a Johny vysvětloval hru. Ukázalo se, že cílem skupiny bylo přenést nás do půlky kopce. Hormlová mě s vervou sobě vlastní vyzvala ať jí skočím na záda  a už pelášila k cíli. Musím zde objektivně napsat, že názvem Půlka kopce označila patu svahu a vesele se smála, jak to zvládla. Za námi přišli další. Už jsem si chtěl vzít baťoh a pokračovat ve výlet, když hra dostala druhou část s obměnou, teď nás šest mělo přenést zbylých dvanáct lidí „druhou“ půlku kopce.  S chutí do toho a půl je hotovo. Ale nebylo. Byla to pěkná fuška. Ale zvládli jme to a musím všechny pochválit za nadlidský výkon. Pak nás čekala pauza u stodoly se slámou na začátku Pořežína a pouštění draků vyrobených narychlo z papíru, nitě a krepáku. Nejzdatnější byl Big a zatímco všichni ostatní teprve konstruovali on radostně pobíhal po louce a užíval si letu. Johny vzal pokusy využít síly větru a jen se se svým dráčkem zuřivě točil kolem dokola. Dráčkovi se to líbilo! Ostatní také poletovali a Pokemón málem dopadl jako neopatrný komár na předním skle projíždějícího vozidla. Vozidlo jsem byl já, naštěstí jsme nejel až tak rychle.
Před Losenicí jsme si v aleji všimli švestek a blum a plně nás zaujaly. Fórky o průjmu a bolení břicha lítaly vzduchem stejně jako pecky, ale chuť nám nesebraly. Napráskali jsme se a spokojeně se vrátili do školy těšíce se na buchtičky s krámem. Celodenní výlet byl krásný a počasí úžasné, plni zážitků jsme si sundali ve třídě ponožky a navzájem se chlubili „hrochy“, kteří nám vznikly na nohách v mokrých ponožkách (mokrá tráva byla,to zase jo).
Ani nevím kdo a jak uvařil večeři, ale musím říct, že byla úžasná. Buchtičky s krémem zmizely z ešusu za svitu svíčky a příjemného ticha, kterého nás chtěl Johny celou akci naučit.
Po večeři nás čekala noční hra, která zkoušela odvahu a schopnost orientace jednotlivců, šlo se společně a jakmile kdokoli chtěl jít zpět, vydal se do školy, kde jsem ho čekal já. Přišla první skupinka osmi duháků, zbylí hráli druhou část hry. Nás devět se prvně velmi pracně, zdlouhavě a jistou dávkou revolty a nevole dospívajících holčiček snažilo uložit do spacáků a když se tak konečně stalo ( předtím jsem musel ještě usmrtit velkého sršáňa, což jsem s přehledem vyřešil podrážkou puminy pantofle), vyprávěl jsem pohádku Horor o staré škole. Tento smyšlený příběh trochu podráždil představivost, ale nelze s určitostí tvrdit, zda to, že už nikdo nešel na záchod mělo přímý vztah k vyprávění. Ale já musel ještě projít spletitými chodbami školy, jejíchž zdi jakoby dýchali a ve vzduchu bylo cítit přítomnost vědomí školy trápené zlobivými žáky. To že jsem školu nechal v příběhu srovnat se zemí mi dodalo odvahy a došel jsem kolem Komenského až před školu a počkal na další část nočních hráčů, abych je poslal spát.
Nedělní ráno se mi do mysli dralo jen velice pozvolna, ale popohnaly ho hlasy dřívevzbuzených, nic naplat, muselo se vstávat! Posnídali jsme výbornou rybičkovou pomazánku na které se nešetřilo cibulí a pustili se pozvolně do úklidu školy. Skupinky se vrhly na přidělený sektor školy a vše vyvrcholilo odchodem těsně před jedenáctou z vysmýčená školy za pomoci cvičných úklidových nástrojů ze cvičné kuchyňky. Musím nás pochválit. A tak Big přivítal právě přicházejícího ředitele příjemným „ahoj“.
Vydali jsme se na cestu směrem ke Žďáru zatěžkáni velikými baťohy, tedy především menší členové. Třeba Pokémon by se do svého baťohu vešel minimálně dvakrát.  Ještě než jsme opustili Losenici, utáhl jsme zadnímu voji výpravy všechny popruhy a pevně je spojil s jejich zavazadly, odolali jsme paní, která nám chtěla udat malé štěňátko jezevčíka a vydali se k Peperku. Nádherný výstup, při kterém plánoval Pokémon, že se musí učit,aby měl samé jedničky, stal se inženýrem a vydělal spoustu peněz. Prvně jsem mu nechtěl kazit ideály, nakonec přece jen zvítězila zodpovědnost a vědomí, že ho nemohu vypustit do světa nepřipraveného a navrhl mu, aby se stal raději právníkem případně podvodníkem. Pokémon o tom začal uvažovat. Kousek za Peperkem jsme na rozcestí ve velmi romantickém zákoutí lesa rozdělali drobný ohýnek. Nechali jsme to na Bigovi poté, co Johny svolal všechny se slibem, že bude zážeh, ale nestalo se. No, všichni několik minut plni očekávané sledovali Biga s vyprazdňující se krabičkou sirek a hlavou vraženou pod hromádkou chrastí, jak se snaží zrealizovat slovo „zážeh“ , které nám všem hučelo ještě v uších. Nakonec jsme ty topinky přece jen udělali a dokonce jsme přitom opět cvičili tichou mluvu. Snědli jsme několik  půlek chleba a zbytek nabídli zvířátkům. Posilnění jsme se vydali zdolat několik posledních kilometrů. Před Vápenicí se rozhořela debata o návštěvě hamerských Činčerů a jejich kofoly, která však vzala za své při takové tajemné zastávce u Vápenice. O tom vám ale nemůžu říct, slíbil jsem to.  Zbytek cesty byl poklidný a tradičně návratový, až na to, že jsme nemohli najít Biga, přesto nám to puls nijak nezrychlilo a pod Starým dvorem si řekly dvě skupinky ahoj, když jedna zamířila na Stalingrad vrchem a druhá spodem do jiných čtvrtí.

Tak skončil nádherný losenický víkend, při kterém se na nás počasí pokud ne usmívalo, tak minimálně nešklebilo a navzdory všem předpovědím se udrželo v celku suché a jak stvořené k víkendovce. A tak se plný dojmů můžu těšit na další super akci a dávat odpočinout nohám.