zápis z akce pořídil Bassur a jsou přiloženy i
další textíky duháků
účastníci:
šéf Johny a
Big, Bassur, Gogo,Hormlová
a s nimi Pitris,
Turry, Lucyš, Katyš, Míra, Zoubi, Beni, Sája, Mísha,Pokémon, Honzýs,
Bezezub Pája, Puma, Žvýkačka
Celé úterý bylo
škaredě, celou středu pršelo, ve čtvrtek byla zima, pršelo a bylo
hnusně. V pátek dopoledne to nevypadalo na žádnou změnu, ačkoli ji
Johny sliboval rodičům na DDOD (Duhovém dni otevřených dveří), to se
všichni jen nasmívali. A přesto, jak se blížila hodina srazu
v nádražní hale, počasí se zklidňovalo a začalo pomalu ukazovat
svoji mírnější tvář, jako když poznává staré známé. Už na nádraží
bylo veselo, všichni jsme se seběhli kolem nové modré rychlovarné
konvičky (jeden litřík objem), Pokémon pařil IDOS na nádražním PC a
všichni vypadali optimisticky. Čekala nás krátká cesta vlakem do
Sázavy a pěší přesun do Losenice, bylo 17,15, když se vlak rozjel a
my v něm i s krabicí štrúdlů od paní Beniové. Skvělý dáreček, ještě
teplé. Ve vlaku snad nikdo nemohl přehlédnout výstup holčiček s Hormlovou,
které využily svěřeného balení dukátových buchtiček a nového hrnce
na vaření k amatérskému předstírání porodu a následní péči o Buchtu
Dukátovou, malé roztomilé miminko s cenovkami místo očí a mým
pagáčkem v pytlíku jako plínkou, to nám to začalo. Mlčky jsme to
snášeli a raději drbali černého psa, který jel s paničkou s námi.
Naštěstí do Sázavy je to vlakem „cobydup“ a tak už stojíme na
nástupišti a Poky má mapu a úkol dovézt nás do Losenice. Po úvodním
zaváháním jsme se vydali po silnici směr vesnici jeřábů, jak by se
dala Losenice nazvat. Lucyš zavtípkovala s vtipným teď již
neoficiálně uznávaným názvem mé školy, je podle ní totiž „architektická“.Ale
vlastně proč ne? Cesta k Losenici ubíhala a jen jednou nás překvapil
trabant, jenž vyskočil zpoza zatáčky jako šílený, to jsme se o něj
báli, aby se nerozpadl. A pak nás Big s tajemným úsměvem zastavil
před Obecním úřadem...
A pak to vyklopil,
před mnoha a mnoha lety, jak řekl Poky, chvíli po válce, přijel do
Losenice malý chlapec, člen divadelního spolku ze Žďáru, aby se svým
kolektivem pro vesničany zahrál pohádku Zlatovláska. Ten chlapec
hrál mravenečka Nezbedu a my měli možnost poslechnout si i jeho
dialog. Ten malý chlapec byl před pětatřiceti lety malý Big. Dnes
zářil radostí, když nám odrecitoval bezchybně celou repliku a
slíbil, že nám ukáže i černobíle fotky. Měli jsme z něj radost!
Škola-náš nový domov
na víkend-nás uvítala svou majestátností a ředitelem, který přišel
přesně o pět minut dřív, takže přišel akorát. Hned jak jsme se
nahrnuli dovnitř, kladl nám Big na srdce, abychom se chovali slušně,
protože by byl rád, kdyby mu i nadále pan ředitel říkal příjemné
„ahoj“ , až se zase potkají. Ubytovali jsme se ve
třídě osmáků a
už od počátku na nás dýchla všudepřítomná německá atmosféra. Ubytovali jsme se a
navečeřeli a přitom proběhla malá nenáročná stezka odvahy – cesta ke
vstupním dveřím a zpět, která se ukázala jako velmi náročná na
orientační smysl, nejen proto, že jsme měli jasno, kde jsou solární
panely (to já jsem nějak nezvládl...) ale protože to byly samé dveře
a odbočky.
A zároveň tato cesta
poskytla skvělou příležitost postrašit duháky tím, že vystoupíme ze
stínu J.Á. Komenského, který v podobě busty stál u dveří osvícen jen
červeným světlem z digitálních hodin řízených až z Frankfurtu (to
říkal Big a my mu věříme!) Potom jsme se ještě vydali na večerní
procházku na vzdory pokročilejší době. Cesta byla z počátku
příjemná, hopsali jsme si po cestách skrz vesnici, ale pak jsme
přišli na louku, po cestě bylo několik zákeřných blátivých louží,
ale byla to sranda. Johny si nás na louce v noční tmě svolal do
chumlu a povídal, co nás bude čekat příští dny a tak dále. Pak
povídal o mapě a tak dále a zaskočil mě úkolem popsat obzor s
významnými body, které jsou rozeznatelné i za noci. Vydali jsme se
dál a počali se vracet k Losenici, nezaskočilo nás ani rozorané
pole, snad protože jsme ho neviděli jsme se do něj s odvahou vrhli a
přešli na silnici a vrátili se do školy. Johny nám na usnutí přečetl
úryvek ze staré kroniky z minulého století (myslím rok 1996).
Sobotní snídaně
byla zpestřena přítomností štrúdlu a všem nám chutnalo. Snad nejenom
cvičně. Protože kromě nás bylo vše okolo v naší kuchyni cvičné, byla
totiž cvičná. Cvičný rozhlas, cvičné miminko, cvičný hadr, cvičné
dřezy, cvičný řád, který pamatoval minimálně prezidenta Husáka. Ale
možná jen cvičně.
Čekal nás
celodenní výlet, počasí přálo, stejně jako včera déšť nikde. První
úkol bylo sehnat si v místní Jednotě potraviny na oběd po
skupinách, každý tým zvolil podle svého a mimo vypisování paragonu
šlo vše jak po drátkách. Některé labužnice si koupily dokonce
popelnice s bonbónky za desetikačku, myslím třeba Kačku, a po cestě
nám nabízely. Dostali jsme se po žluté pod vedením Honzýse nad
Losenici s výhledem, kde si nás Big vyfotil přístrojem, který
neukazuje hned obrázky, ale musí se na ně trpělivě čekat do
vyvolání. Tak jsme mu to ani nemohli pochválit... Příjemná cesta nás
zavedla až do Pořežínu, kde jme obdivovali zdejší „prasečí kolo“.
Jako mlýnské kolo pohání mlýn, tak toto pohánělo rožeň na prase, to
tam samozřejmě nebylo. A my se pokusili bojovat proti vodnímu živlu
a dokázali zastavit otáčení vodního kola. Pokračovali jsme kolem
krůt dál a prošli kolem sklepa, který ihned Johny obydlel. Prošli
jsme novými Novými Dvory a sešli na starou trať a po ní pokračovali
směr Ronov s úkolem najít místo pro vaření oběda. Příhodné místečko
pod skálou oživil praskající oheň, přípravy jídla (fazole, špekáčky
a PEČENÍ hadi Z MOUKY) a plánování teroristické skupin TB2 (čti
týbýtú) přepadení banky pod vedením Goga (velký TB2), který ovšem na
toto místo abdikoval v momentě, kdy se začalo organizovat policejní
komando a přenechal tuto nevěčnou roli Hormlové. A musíme říct, že
dobře udělal, protože Hormlová byla hned po pokladníkovi druhou
objetí, když se odpálila v bance. Policejní komando řešilo celou
nastálou situaci s klidem sobě vlastním, když prvořadým zájmem bylo,
aby všichni mohli sedět u okýnka ve výjezdovém vozu, měli pilu na
řezání zatáček a dostatek sazenic pro sázení pokut. Je pravda, že
zmatek při této pokémonově hře dodal celému příběhu na reálnosti a
ukázalo se, že vlastně většinou není vítěze konfliktu, jednoznačně
se dá určit pouze počet mrtvých. A tak dostala hra i skrytý výchovný
podtext a my se dále přestřelkám nevěnovali. Zahladili jsme
tábořiště a vydali se po kolejích dál. Na poprvé nás zaujal slepýš
v kolejišti, neškodný hádek. Ale po pár krocích už na nás čekala na
pražci malá zmije a pak další. Vážnost situace prvně nebyla
dostatečně odhadnuta například Žvýkačkou, která měla neustále
utkvělou myšlenku šťouchnout do malého hádka klacíkem. Ale čím dále
jsme tam stáli a obklopeni trávou plnou malých zmijí (minimálně
v naší představivosti) jsme se obezřetně vydali dál doprovázeni
neškodnými útoky hadího „štěňátka“. Faktem zůstalo, že zadní voj byl
strachem z hadů celkem ovládán, ale přesto jme bez dalších
komplikací za opakování postupu (teoretického) při uštknutí hadem
postupovali dál. Vyšplhali jsme prudký svah od koleji k ronovské
oboře a po jejím okraji se vydali opět k Pořežínu, tentokráte
z druhé strany. Pod kopcem Johny vybral pět dobrovolníku a mě.
Zacpali jsme si uši a Johny vysvětloval hru. Ukázalo se, že cílem
skupiny bylo přenést nás do půlky kopce. Hormlová mě s vervou sobě
vlastní vyzvala ať jí skočím na záda a už pelášila k cíli. Musím
zde objektivně napsat, že názvem Půlka kopce označila patu svahu a
vesele se smála, jak to zvládla. Za námi přišli další. Už jsem si
chtěl vzít baťoh a pokračovat ve výlet, když hra dostala druhou část
s obměnou, teď nás šest mělo přenést zbylých dvanáct lidí „druhou“
půlku kopce. S chutí do toho a půl je hotovo. Ale nebylo. Byla to
pěkná fuška. Ale zvládli jme to a musím všechny pochválit za
nadlidský výkon. Pak nás čekala pauza u stodoly se slámou na začátku
Pořežína a pouštění draků vyrobených narychlo z papíru, nitě a
krepáku. Nejzdatnější byl Big a zatímco všichni ostatní teprve
konstruovali on radostně pobíhal po louce a užíval si letu. Johny
vzal pokusy využít síly větru a jen se se svým dráčkem zuřivě točil
kolem dokola. Dráčkovi se to líbilo! Ostatní také poletovali a
Pokemón málem dopadl jako neopatrný komár na předním skle
projíždějícího vozidla. Vozidlo jsem byl já, naštěstí jsme nejel až
tak rychle.
Před Losenicí
jsme si v aleji všimli švestek a blum a plně nás zaujaly. Fórky o
průjmu a bolení břicha lítaly vzduchem stejně jako pecky, ale chuť
nám nesebraly. Napráskali jsme se a spokojeně se vrátili do školy
těšíce se na buchtičky s krámem. Celodenní výlet byl krásný a počasí
úžasné, plni zážitků jsme si sundali ve třídě ponožky a navzájem se
chlubili „hrochy“, kteří nám vznikly na nohách v mokrých ponožkách
(mokrá tráva byla,to zase jo).
Ani nevím kdo a
jak uvařil večeři, ale musím říct, že byla úžasná. Buchtičky
s krémem zmizely z ešusu za svitu svíčky a příjemného ticha, kterého
nás chtěl Johny celou akci naučit.
Po večeři nás
čekala noční hra, která zkoušela odvahu a schopnost orientace
jednotlivců, šlo se společně a jakmile kdokoli chtěl jít zpět, vydal
se do školy, kde jsem ho čekal já. Přišla první skupinka osmi
duháků, zbylí hráli druhou část hry. Nás devět se prvně velmi
pracně, zdlouhavě a jistou dávkou revolty a nevole dospívajících
holčiček snažilo uložit do spacáků a když se tak konečně stalo (
předtím jsem musel ještě usmrtit velkého sršáňa, což jsem
s přehledem vyřešil podrážkou puminy pantofle), vyprávěl jsem
pohádku Horor o staré škole. Tento smyšlený příběh trochu podráždil
představivost, ale nelze s určitostí tvrdit, zda to, že už nikdo
nešel na záchod mělo přímý vztah k vyprávění. Ale já musel ještě
projít spletitými chodbami školy, jejíchž zdi jakoby dýchali a ve
vzduchu bylo cítit přítomnost vědomí školy trápené zlobivými žáky.
To že jsem školu nechal v příběhu srovnat se zemí mi dodalo odvahy a
došel jsem kolem Komenského až před školu a počkal na další část
nočních hráčů, abych je poslal spát.
Nedělní ráno se
mi do mysli dralo jen velice pozvolna, ale popohnaly ho hlasy
dřívevzbuzených, nic naplat, muselo se vstávat! Posnídali jsme
výbornou rybičkovou pomazánku na které se nešetřilo cibulí a pustili
se pozvolně do úklidu školy. Skupinky se vrhly na přidělený sektor
školy a vše vyvrcholilo odchodem těsně před jedenáctou z vysmýčená
školy za pomoci cvičných úklidových nástrojů ze cvičné kuchyňky.
Musím nás pochválit. A tak Big přivítal právě přicházejícího
ředitele příjemným „ahoj“.
Vydali jsme se na
cestu směrem ke Žďáru zatěžkáni velikými baťohy, tedy především
menší členové. Třeba Pokémon by se do svého baťohu vešel minimálně
dvakrát. Ještě než jsme opustili Losenici, utáhl jsme zadnímu voji
výpravy všechny popruhy a pevně je spojil s jejich zavazadly,
odolali jsme paní, která nám chtěla udat malé štěňátko jezevčíka a
vydali se k Peperku. Nádherný výstup, při kterém plánoval Pokémon,
že se musí učit,aby měl samé jedničky, stal se inženýrem a vydělal
spoustu peněz. Prvně jsem mu nechtěl kazit ideály, nakonec přece jen
zvítězila zodpovědnost a vědomí, že ho nemohu vypustit do světa
nepřipraveného a navrhl mu, aby se stal raději právníkem případně
podvodníkem. Pokémon o tom začal uvažovat.
Kousek
za Peperkem jsme na rozcestí ve velmi romantickém zákoutí lesa
rozdělali drobný ohýnek. Nechali jsme to na Bigovi poté, co Johny
svolal všechny se slibem, že bude zážeh, ale nestalo se. No, všichni
několik minut plni očekávané sledovali Biga s vyprazdňující se
krabičkou sirek a hlavou vraženou pod hromádkou chrastí, jak se
snaží zrealizovat slovo „zážeh“ , které nám všem hučelo ještě
v uších. Nakonec jsme ty topinky přece jen udělali a dokonce jsme
přitom opět cvičili tichou mluvu. Snědli jsme několik půlek chleba
a zbytek nabídli zvířátkům. Posilnění jsme se vydali zdolat několik
posledních kilometrů. Před Vápenicí se rozhořela debata o návštěvě
hamerských Činčerů a jejich kofoly, která však vzala za své při
takové tajemné zastávce u Vápenice. O tom vám ale nemůžu říct,
slíbil jsem to. Zbytek cesty byl poklidný a tradičně návratový, až
na to, že jsme nemohli najít Biga, přesto nám to puls nijak
nezrychlilo a pod Starým dvorem si řekly dvě skupinky ahoj, když
jedna zamířila na Stalingrad vrchem a druhá spodem do jiných čtvrtí.
Tak skončil
nádherný losenický víkend, při kterém se na nás počasí pokud ne
usmívalo, tak minimálně nešklebilo a navzdory všem předpovědím se
udrželo v celku suché a jak stvořené k víkendovce. A tak se plný
dojmů můžu těšit na další super akci a dávat odpočinout nohám.
|