Hned na úvod musím naprosto otevřeně vyjádřit své pocity! Akce byla skvělá a uspokojující! Byli jsme naprostí turisti v Třebíčí a pořádně jsme se u toho vyřádili! Ani ostuda nebyla tak velká a přes dětské chování většiny dospěláků se k nám děti hlásili! Ale abych se vrátil na počátek...

Celou akci měla v rukou Hormlová ( nechejte si vtipné narážky...) a od počátku se snažila, ačkoliv jsme se ji stále snažili znejistit a přivolávat nejrůznější katastrofy a nečekané události jako je jiný vlak, chybějící dítě či jen přejetá stanice ...s Hormlovou to ani nehlo a stále znovu a znovu ve vlaku vytahovala svůj zmuchlaný instruktážní papír a ujišťovala se, že vše klape podle plánu ... a klapalo! Nebyli jsme to my, kdo netrefil vlak a zapomněl přestoupit. nýbrž parta nagelovaných chlapců z kutné Hory, kteří nakonec svůj omyl vzali jako fakt a na výlet do Plzně se už těšili!

Po veselé jízdě vlakem  s přestupem v Jihlavě, po  nastražené pasti s podpisem a razítkem  průvodčího na jízdenku a plácandě , kdy Hormlová stále dělala, že neví, že to jsem já, kdo ji plácá přes zadek ( a neříkám, že to nebylo zábavné) jsme vystoupili v TreBeachi! Město zaslíbené, které většina z nás do dnes znala jen jako prázdný pojem... a najednou jsme byli tu a měli celý den na to, abychom si toto město ne nepodobné Žďáru podrobili! Hrrr na to!

Sešli jsme od nádraží na náměstí, už dopředu jsme se chystali na to, že je velké a protáhlé (Hormlová nás totiž již ve vlaku nasytila fakty, nejen o tom, jak město přišlo ke svému jménu (mimochodem toto téma nádherně zpracoval Gogo ve své odpovědi v kvízu)! U kostela sv. Martina nám Hormlová rozdala právě zmiňovaný kvíz – několik otázek, na něž jsme se měli pokusit nalézt odpověď a získat nějaký ten bodík do celoroční hry! Došli jsme pak na roh náměstí, kde jsme okamžitě narazili na informační centrum a v malých skupinkách jme této studnice informací použili, až z nás tam musely mít radost! Ale, zřejmě byly rády ( samý ženský), že tam někdo je a ochotně Hormlové daly mapky pro každého z nás a my věděli, že už se nikdy neztratíme a to je boží pocit! To zase jo! Hormlová se rozhodla hned na počátku ukojit náš vánoční nakupovací pud a udělila nám hoďku na rozchod ...Někteří obešli všechny čtyři prodejny tabáku, co jsou na náměstí, jiní koupili ve zlatnictví jmelí a někteří prolezli Delvitu ( já, Big a Hormlová), aby zasytili hlad a uspořádali snídani a jiná se vydali koupit ponožky, spoustu ponožek, co spoustu! Hromadu ....bych mohl mít každej den v roce jedny a ještě by mi zbyly nějaký čistý po Novým roce...

Za pět minut dvanáct jsme vytvořili dav před informačním centrem, páč jsme měli slíbenou prohlídku věže u kostela sv. Martina, z které je dobrý výhled na celé město a několik přilehlých panelových sídlišť. Veselá paní průvodkyně, která hned na úvodu pochopila, že to s námi nebude mít dvakrát jednoduchý, se své role zhostila zodpovědně a přizpůsobila svůj výklad našim velice specifickým potřebám a zodpovídala na nekonečný zástup přihlouplých dotazů a podobných věci ... Snad se jí to s námi líbilo:)! Okoukli jsme věž, zvon, byt zvoníka a celé město a spokojeni se vrátili s naší průvodkyní do centra (jako informačního), kde jí Ema vzala dříve uložené fusakle a mohli jsme se vydat vstříc židovskému městu , synagoze a slíbeným záchodům... Přeskotačili jsme řeku po mostě a uvelebili se před synagougou a počkali na Hormlovou, která se pokoušela vysvětlit průvodci, že jsme děti, studenti a jeden dospělý, který by byl rád v kategorii důchodce, abychom ušetřili ... Snad to nakonec dopadlo dobře, nevím , neposlouchal jsem, těšil jsem se na záchod a stálo to za to! Vyčural jsem se a šli jsme do synagogy... Prohlédli si fotografie, Jarík a Dalíkem přispěli nějakou tou korunou na synagogu a poslechli jsme si výklad skvělýho průvodce, který se nás možná trochu bál...ale to nevadí, jsme mu neublížili a zasypali opět nekonečnou řadou dotazu, až si z toho musel odskočit, poradit se s někým chytřejším nebo s knihou .... plni zážitků, ohřátí a vyčuraní jsme se vydali uličkou v židovském městě k parku na svahu a pak dál k židovskému hřbitovu, kde jsme přemítali, jak to mají s tím kupením hrobů nad sebe a okoukli to na místě... Nejvíc se nám líbil náhrobek, jehož chtěl sežrat strom...snad nic osobního, ale jen přírodní úkaz.

Našli jsme Hormlovou, která vyhlásila bláznivou soutěž s hledáním náhrobku a vydali se podle bezejmenného Týnského potoka zpět k centru (města) a k vlaku. Cestou jsme museli překonat vybetonovanou strouhu, prudkýs svah a nalézt okrouhlou baštu, co se tyčí (teda její trosky) nad Trebeachí. Tam jsme založili trochu rozpačitě naše nové město Dvěbeach, Hormlová nám rozparcelovala město uvnitř hradebního pásu a starosta Zouby nás pozval na první městský trh... Užili jsme si města, slezli Žižkův pomník, vyfotili se a sešupajdili svah dolů k řece, prošli městem přes křižovatky s ohleduplnými řidiči a už jsme seděli v nádražní hale a svačili! Bylo toho na jeden den až až a tak jsme spokojeně mohli nasednout do osobáku a spěchat k Jihlavě, abychom mohli přestupovací půlhodiny využít k drobné hře s časem, kterou nám naservíroval Big! Spokojeně jsme se v trochu simulovaném ale přesto jsme se v docela  hektickém spěchu vrátili poklusem k nádraží a s prokrvenými tvářemi nasedli do vlaku, který ještě neodjížděl hned tak. Ale někdy se dobíhání vlaku musí trénovat, ne? Cesta domů utekla jako voda, ani nám nevadil ještě jeden přestup v HavlBrodě, kde jsme se pokusili dostat do zamčeného vlaku a po několika vagónech to přece jen skupinka vedené šílenou Hormlovou vzdala a nastoupili jsme do předních obývaných vagónu a postáli na chodbičce. Ještě jsme stihli zašpásovat s paní průvodčí a byl tu Žďár! Hormlová jako šéf akce sdělila výsledky kvízu, které pracně seskupila po cestě vlakem a mohli jsme se vydat k domovu s vědomím, že nejlepší třebíčolog je Černítko s plným počtem bodů společně s Lucyš pronásledováni Mishou jen se ztrátou jednoho bodíku! Jsou prostě dobří! Gympl a třetí ZŠ!

Doufám, že po přečtení kroniky i ti, co se nezúčastnili zjistili, že to bylo opravdu tak skvělé, jak jsme psal na začátku a pojedou příště s námi! Akcím zdar a ostudy se nebojme!

PS:  jsme tak jeli v autě domů a Ema najednou začala bečet...:)Že by vzpomínka na Be Be sušenka a Jo Jo bonbony,ne ne?ha ha

A jakže vypadaly  kvízy?