Tady Bassur!
Chci vám to povědět z mého úhlu pohledu.
Když jsem doma plánoval program a trasu, tak jsem si říkal: "uvidíme". A viděli jsme. To čemu jsem se doma usmíval, byla skutečnost. Sněhu po pás. Ale pořád to ještě v Cikháji byla sranda. Cesta byla prohrnutá až k poslední chalupě. Ale pouze tam!
Když jsem vyhlásil soutěž o zdolání kóty Žákovice, tak bylo jasný, že jako nejsilnější tým si musíme vybrat náročnější trasu, aby to bylo fér! :)
Když se za vsí cesta ztratila v závěji bylo nám jasné, že je zbytečné se jí držet a tak jsme to stříhli přímo k vrcholu, aspoň ze začátku, na poli, kdy jsme vrchol viděli. Sníh po pás byl zdrojem zábavy a i když jsme se museli po 50 metrech střídat na špici, jak to bylo náročné, vtípky létali vzduchem a den byl krásný. Plný sněhu.
A pak jsme došli na kraj lesa. Bohužel jsem byl zrovna první, když jsme překonávali strouhu po okraji lesa spíše pádem ze závěje než skokem na druhý břeh! Ještě jsme se smáli! Měli jsme za sebou asi "půl kilometru" od vesnice. Vtrhli jsme do lesa jak vítr, páč jsme se těšili. V lese bývá míň sněhu! Cesta polem byla sice vtipná, ale fakt jsme měli dost. Stačilo to!:)
A byli jsme v lese. A sníh taky. Sakryš!
Vytáhl jsem mapu. Hoši mi věřili. A tak jsem řekl" tudy, asi půl kilometru a budeme na cestě" (moje oblíbená věta). A tak jsme šli, střídali jsme se dokola, chvíli vedl Tomcat, chvíli se vepředu ve sněhu plácal vesele Tury, chvíli to drandil Černítko nebo Míra. A pak nás vedli srnky. Tou dobou jsme říkali, že špatně, ale při pohledu zpět, kdo ví...
Shrnu to (no, to jsme měli udělat spíše s tím sněhem), prostě, když byl sníh po kolena, tak jsme byli rádi, ale on většinou byl po pás. To bylo smrtelný. Nejenže se nedostávalo síly, ale ono nešlo ani vyčerpáním padnou, páč člověk zapadl do sněhu a už se nepostavil, nebylo jak se opřít. A tak v pauzách nezbývalo než si vyšlapat jamku a chvíli postát na "pevné" zemi.
Pauzy byli každou chvilku, co se týká vzdálenosti, ale jinak byly neskutečně zřídka. Funěli jsme a fórky se stávali morbidnějšími. Ty nejhustější byly asi ve stylu:
Pět borců stojí po pás ve sněhu, koukají do blba a pak jeden tichým hlasem zavolá: "Taxi!"
No, čím děle jsme šli, tím víc to bylo horší, protože už to nebylo jen "půl kilometru", ale místy až jeden a půl a s postupem času ztrácela mapa na oblibě, až jsem nakonec prohlásil, že tedy nevím, kde jsme. Zavolal jsme Hormlové a vzkázal, ať si udělají oheň a program minimálně na hodinku, že už jdeme.
A tak jsme někam šli. Když bylo nejhůř, uviděl Tury chatu, ano, byla to chata, s dřevěným štítem! To nám dodalo energii a po chvíli Černítko zahlédl pohyb! Byla to čepice lyžaře za závějí! Jsme zachráněni! Cesta! Míň sněhu!
Díky! Na chatu jsme v tu chvíli zapomněli a dokonce nám ostatní tvrdili, že žádná nebyla! Ale my ji viděli, viď, Tury! Jen z Turyho se nekouřilo a z mojí jo!
Objevili jsme se na cestě! Stáli jsme, sníh po tkaničky, úsměv na tváři a svačíme! Vytáhl jsme neoblíbenou mapu a ujistil všechny, že vím, kde jsme. Uvěřili mi. Zavolali jsme Hormlové a určili nové místo srazu - Stříbrnou studánku. Na Žákovici už nemáme sílu a nehodláme se vzdát cesty!
Ok, za dvacet minut tam sraz, fajn. A šli jsme! Vtípky opět svištěli vzduchem a my kopírovali lyžařskou stopu, sníh sotva nad kotníky! Člověku by se až chtělo běžet.
A pak nás předjel kouzelný dědeček s rtěnkou na lyžích.
"Kam jste, chlapci?"
"Ke Stříbrné studánce" odpovídáme s úsměvem a radostným elánem, kdy jsme měli pocit, že teď už dokážeme všechno,po zážitcích předchozí hodiny.
"To si ale zacházíte, ne?"
mapa mě svrběla v kapse, ale nasadil jsme pouze výraz žádající další vysvětlení! Vždyť je to tudy, tak "půl kilometru".
"No, my odtamtud zrovna jedeme", pravil muž a mával hůlkou ve vzduchu směrem zpět!
"Ale nebudu vám mazat med kolem pusy, tam je víc sněhu než tady!"
A tak nám zachránil život, nejspíš bychom dodnes bloudili v lesích, s mapou křečovitě sevřenou v ruce, se slovy: "tudy, asi půl kilometru" a pěti tousty.
Otočili jsme to a brzy byli u studánky, pán nám med kolem pusy opravdu nemazal. Sněhu bylo "hodně". Až po kolena. Byli jsme šťastní. Počkali jsme u studánky na ostatní a radostně jim vylíčili naše zážitky!
Nevím, jen se usmívali a bavili se, asi nevěděli o čem to vlastně mluvíme. Ta dřina, pocit, že se z toho lesa nikdy nemůžeme dostat, že už další závěj snad nepokoříme. No, není nad osobní zkušenost, nic naplat.
Teď z pohodlí domova s klidným svědomým napíšu, že to bylo príma a skvělej zážitek, to jo, a bylo to opravdu skvělý! Ale těžko popsatelný!

-bass-