Přechod přes Alpy 

Je neděle, 13. března 2005, přesně 09:54:27, ale přesněji vám to neřeknu. Zrovna přicházím na standardní setkávací místo pro 83,246 % procent všech akcí, ale to vám neřeknu už vůbec ne přesně.  Už se fakt těším na ten dnešní podnik, i když ne příliš lákavé předpovědi počasí mě taky dost ovlivňují. No tak co mě čeká, jen brodění sněhem, promočený boty, mokrý oblečení, ale to se snese. Za chvilku už dorážejí známé tváře, Tomcat, Černítko, a nakonec i Břéza, kterej to má dneska celý na starost. Když si nás všechny vzal na povel, odebrali jsme se k zastávce autobusu, jedoucího do Cikháje.

Břéza si vylezl na třetí schody vpravo a ještě před nástupem do autobusu si nás rozdělil na tři skupinky. V tý co jsem byl i já nechyběl Černítko, Míra, Tomcat a Míra. Cesta autobusem utekla docela rychle a už jsme v Cikháji a určujeme cíl naší trasy, Žákovu Horu. Každá skupina si vybrala svoji vlastní trasu a jelikož my jsme měli ve skupině Břézu, radikálního aktivistu, který se držel názoru jít…ehm, no…po poli, lesem…no, ehm. Tak jedem dál.

Vyrazili jsme tedy na Žákovu horu. Cestu bych zhodnotil způsobem, že v Cikháji byla ještě vyhrnutá. Ovšem jak vesnice končila, cesta se zužovala a najednou byla před námi vysoká hradba ze sněhu, neboli polo, kterým jsme se měli…no, ehm…projít. Cestu jsme tedy moc neprocházeli, spíš jsme lezli, plazili a tak. Sníh nám byl v poli zatím „jenom“ po kolena, brázda po nás byla ve sněhu opravdu hluboká a nám připadal, že v lese to bude aspoň trochu lepší. Jak jsme se ale divili, když jsme se v lese najednou propadli o dalších několik desítek centimetrů dolů.

Teď začalo krizové období. Chvílemi nastávaly stavy beznaděje, kdy jsme padaly vysílením do závějí, kombinujíc s obrovskými záchvaty smíchu, vznikající právě z těch stavů beznaděje. Proklínali jsme sníh a praštěnou zimu, když jsme bloudili lesem a Břéza každou chvíli oznamoval, že už jen půl kilometru, jelikož zrádná mapa nám každou chvíli říkala, že jsme naprosto někde jinde. Když jsme se ve vyšlapaných dolících ve sněhu, kde jsme svačili dozvěděli, že ostatní skupinky jsou již na Žákově hoře, tak nás to vysílilo kompletně.

„Hele, támhle je ňáká čepice, vono se to hejbe, von je to lyžař, tam je stopa!!!“ Štěstím jsme padali k zemi, když jsme došlápli na aspoň trochu prohrnutou cestu, kudy vedla běžecká stopa. Mobilem jsme se dohodli s Hormlovou a ostatníma, že teda na Žákovu horu nakonec nedorazíme, jelikož jsme HODNĚ daleko odtamtud, a takže si dáme sraz u Stříbrný studánky. Tak jsme teda šli. Podél běžecký trasy, až do doby kdy nás předjeli nějací lyžaři. Ránou pod pás byla zpráva, že právě jedou od Stříbrný studánky, a že my jdeme na opačnou stranu. Kompletně zmateni jsme tedy udělali čelem vzad a po chvíli došli konečně ke Stříbrný studánce. Zde jsme počkali na ostatní a šli. Šli, brodili se, bořili se, a tak.

S menšími zastávkami, kdy jsme dělali kotrmelce ze svahu a nebo když jsme sbírali ary za správné ošetření zlomené nohy, jsme nakonec došli do Herálce. Po důkladném očištění od sněhu jsme cca v 15:53:14, přesně vám to neřeknu, nastoupili do autobusu a vyjeli směr Žďár.

Teď sedím doma u PC, nohy mám v lavoru s horkou vodou, vykašlávám sníh a budu se pomalu zase učit chodit po pevné zemi.

- Turry -