REDMETAL aneb
Jak to bylo tenkrát v Rudíkově 1877...eeehm...teda 1977 sorry..:)
|
OBSAH: 1) Tajný PÁTEK 2) SOBOTA 3) NEDĚLE |
DALŠÍ
OBSAH: 4) FOTOALBUM 5) VZKAZY 6) EXIT |
|
Jednou snad na každého přijdou takové nostalgické myšlenky a chce se vracet na místa dávno minulá, kde zažil něco příjemného a nezapomenutelného. Tyhle touhy přišly i na mě, takže jsem vyprovokoval akci s názvem REDMETAL alias JAK TO BYLO TENKRÁT V RUDÍKOVĚ V ROCE 1977 - 1978. Už je to bratru hezkých pár let, přesněji osmadvacet, kdy mi bylo krásných a nevinných šestnáct a já byl na táboře u vesnice Budišov poprvé coby instruktor. A právě do míst tohohle tábora a jeho okolí se vydala dobrodružná výprava pětadvaceti nadšenců a psa, aby viděli na vlastní oči, co zažili pouze dva z celé party: Beruš a Big. Všichni ostatní v těch letech ještě ani nebyli na světě...... Takže mi čtenář snad odpustí místy citově podbarvený text, ale bylo to fakt báječný!!!
Sobotní ráno bylo zrovna tak vymalovaný, jak sliboval
lísteček na tuhle akci, takže snad nikomu nevadil tak časný sraz na nádraží -
kde jinde než u PC. No, nikomu! Pár by se jich asi našlo. Především členové
expedice PUEX nevypadali zrovna odpočatě a svěže. Není divu, po tom, co prožili
v pátek. Ve třičtvrtě na sedm už vyjížděl náš expres směrem ke Křižanovu,
abychom z něj tady vyskočili, protože právě tento pokyn zněl z úst programového
odborníka Zlesiho, takže která skupina chtěla vyhrát, nebrala ohledy na kojence,
babičky, invalidy.... ještě ve vlaku jsem však všechny svolal k tajemné a
důstojné poradě, aby se dozvěděli, co je čeká, že budou rozdělení do tří PRčet -
PROGRAMÁTOŘI, PRŮZKUMNÍCI, PROVIANŤÁCI a kdo jim bude
velet. To jsem ještě netušil, že největším problémem bude takzvaná koordinace
mezi četami. V Křižanově jsme lehce přehoupli do lokálky směr VelMez, leč po
několika okamžicích jsme se z úst sličné průvodčí dozvěděli, že se můžeme usadit
ještě pohodlněji, protože musíme počkat na zpožděný vlak od Brna. Trošku mi
zatrnulo, protože nám další spoj navazoval, ale bylo to v časové rezervě...
Volný čas jsme využili ke hře dáma na kachličkách křižanovského
perónu se skutečnými figurami i dámami. Trošku nám trvalo vychytání hmyzu
(rozuměj much), protože nejdřív stála každá strana na polích jiné barvy, takže
bychom se ani nepotkali. Asi za půl hoďky jsme uskakovali projíždějícímu
náklaďáku v domnění, že už je to očekávaný vlak. Pak už se jelo do Mezu. Na
nádraží byla další hra - najít co nejvíc čísel končících památným letopočtem 77.
Po chvilce už jsme projížděli veselými stanicemi: Oslavice, Oslavička. No a
potom už očekávaný Rudíkov. Po vystoupení z vlaku se slova ujal opět Zlesi, aby
vysvětlil hru s barevnými praporky - zástavami. Úkol zněl jasně: hlídat ji jako
oko v hlavě. Po ujítí dalších několika set metrů další zastávka, abychom si
vyslechli projev kohoasi? Ano, Zlesiho. Tentokrát se rozplýval nad slibem
jisker, který coby malé dítko také skládal. Doslova prožíval tuto předrevoluční
dobu, až jsme všichni žasli. Každá skupina si také musela vymyslet dobový název
- což třeba Rudá záře! Když jsme konečně došli k naší noclehárně - tehdy
nejprestižnější a na svoji dobu naprosto skvělé stavbě - k Základní škole
armádního generála Ludvíka Svobody, zaběhli jsme s Beruš ke školníkům pro klíče,
abychom se po návratu před budovu dočkali zajímavého shromáždění, před nímž
plamenně líčil historii obce kdo jiný než ....... Zlesi. Je vidět, že se
,chlapec, našel! Prošli jsme s panem školníkem ubytovací prostory, obdrželi
klíče a řekli si, že tak obrovská škola pro necelé dvě stovky dětí se skutečně
nevyplatí. Kdo mohl tušit, že se lidi tak nějak přestanou množit... Odložili
jsme si batohy, vzali jen minibatůžky na výlet a razili pod vedením Břézy do
lesa směr Budišov. Leč téměř na jeho kraji to Zlesi nevydržel a opět vystoupil
na vyvýšené místo a ..... předal slovo dalšímu řečníkovi - Gogovi, který
vysvětlil lístečkovou hru: sbírat malé kartičky s písmeny a skládat z nich
slova. Putovali jsme lesy, loukami, kolem rybníků a polí, až věštkyně Emyš
zvolala: vidím před sebou vesnici slavnou s pozoruhodným kostelem a zajímavou
věží, která má neobvyklou korouhvičku. Kdo určí, co představuje, má prémiové
body. Co na ní je, ale opravdu zjišťovala až z mapy, leč i tam marně.... po
chvilce už jsme stoupali k malému lesíku, který ukrýval vzácný skvost z první
poloviny 19.století - starý větrný mlýn. Leč na soukromém pozemku. A i když jsme
se hodně snažili, majitel prostě nebyl k mání. Asi chrupkal po zaslouženém
obědě. No, nemá každý na zahrádce větrný mlýn z 19. století.... Ale to už jsme
byli na konci Budišova, před námi byl kravín a pod ním už to mělo přijít.
Památné místo tábora Budišov 1977, 1978. Trošku se mi rozbušilo srdce. Přece jen
jsem tu nebyl 27 let a vzpomínky ožily. Přidala se ke mně Beruš a začali jsme
vzpomínat: a pamatuješ, jak jsme ..... a jak jsme..... a nebo jak se
chodilo..... Nojo, přeju vám všem, abyste jednou po letech tohle prožívali s
další generací nějakého duhového potěru.... Už jsme u příjezdové cesty, scházíme
k údolí, ale co to, nějaký bagr...nově budovaný rybník....na našem místě....????
To snad ne! Ale Bigu, důrazně mě srovnala Beruš, to bylo až támhle u těch
stromů! Fakt. Bylo. Přesně. Už to poznávám! Tady stávala kuchyň, vedle
hangár-jídelna, tady začínaly stany. A tady, Zlesi, byl ten ideový! No a tady
jsem asi spal... Představili jsme všem místa, kde se co odehrávalo, jak to
chodilo a přidali i výpisy z kronik a jména dětí a vedoucích. Hezky jsme si
zavzpomínali. Někdo si to představoval, někdo se zajímal, někdo jen tak koukal.
Ale všichni jsme měli hlad, takže provianťáci vybalili párečky, přidělili úkoly
na zajištění ohně a mohli jsme obědvat. Po obídku Poky zřetelně podporován
Zlesim projevil zájem zahrát si akční hru. Takovou střílečku. Jako kluci jsme
taky hrávali na vojáky...Po smíření znepřátelených stran a zakopání mrtvol jsme
mohli vyrazit na zpáteční cestu. Ještě jsme okoukli splav, kde se kdysi
sprchovávali dnes už zasloužilí otcové a matky... A další cíl - opět obec
Budišov, tentokrát zblízka. Na vlastní jazyk jsme okusili zdejší kofolu, a
protože jsme měli opravdu slinu, brzo došla, takže někteří se museli smířit s
takovou tou jedovatou růžovou limonádičkou, nebo víceméně rádi s takovou tou
výživnou zrzavou břečkou...(G 10). Občerstveni jsme prošli Budišovem, u kostela
zjistili k údivu a nesprávnému tipu všech, že na korouhvičce je z jedné strany
svatý Gothard a z druhé svatá Panna Maria a pak už mířili na západ podél kolejí
směr Rudíkov. Přesto, že jsme už byli utrmácení, Břéza nás vyzval ke hře na
honěnou. S Břézou. A na honěnou! Takové malé endorfinové občerstvení. Pak už jen
kousek lesem, kudy jsme prošli dopoledne a před námi byla rudíkovská škola. Na
hřišti čutalo pár kluků do míče, tak Břéza domluvil takový malý podvečerní
mačíček. Než Johny s Móňou a Beruš připravili kuřecí masíčko s oříšky a rýží,
další parta nastěhovala žíněnky na spaní a zbytek si zahrál slíbený fotbálek. Po
skvělé večeři, na kterou jsme skoro tajemně přicházeli po jednom temnou budovou
jen po blikačkách, jsme si zahráli v tělocvičně pár her v kruhu v premiéře pod
vedením Lucyš a nutno dodat, že mile překvapila, jak hezky si vedla! To už ale
bylo docela dost hodin, tak jsme pomýšleli na zasloužený odpočinek. Zlesi
zavelel k večerní hygieně a do spacáků. A na dobrou noc slíbil vzpomínkovou
četbu kroniky z tábora Budišov 1977. Po přečtení několika řádků už byli ale
někteří tak zmoženi celým dnem, že ani neví, JAK TO BYLO TENTRÁT V RUDÍKOVĚ V
ROCE 1977 - 1978. Dobrou skoroúplňkovou noc! |
|
Vítám vás v nedělním dni! V sobotu večer, když se všichni plně unaveni ptali: "Kdy bude budíček?" Neuspokojovala je odpověď začínající ani na "osm ...", přesto se ukázalo, že únava odešla velmi rychle a tak ráno kolem půl osmé bylo v tělocvičně již živo ... Vášu s Belzezubem jsem poslal do družiny (rozuměj třída, kde jsme jedli) aby nebudili spáče. Přesto to bylo zbytečné a možná neuvážlivé, když jsem pak viděl výraz "Provianťáků" - zřejmě se jim kradl na mysli nějaký katastrofický scénář:) Jak jsme již psal bylo to zbytečné, brzy byli vzhůru i další a těch pár zbylých (včetně Zlesiho) jsem vzbudil madrací. (pro zájemce mohu vysvětlit: vezmeš velkou tlustou tělocvičnovou žíněnku (asi 1,5mx4,5m, postavíš ji na výšku před ležícího a s provoláním: "Vstávat!", do ni dloubneš prstem... a ono to pak už samo budí) Takže už kolem osmé jsme se předbalili a nahrnuli do družiny na snídani. Čekala nás ovesná kaše a trochu dýmu ve vzduchu. Ale to je normální, jak víme my všichni co jsme někdy dělali krupičnou, ovesnou či jinou kaši s mlíkem. Je velmi tenká hranice mezi hotovou a spálenou ... a tak ji tentorát Johny s Mončou překročili ...no bóže! Byla dobrá, a remcalům, např. i Zlesimu se doporučilo ať si to přichutí. Ne bylo to jinak, musím napsat, že když Zlesi s důvěrou svěřil Bigovi kaši ve frontě na příchutě, nabylo to daleko od toho, aby jsem mu tam nepřisypal krapet soli (co by se na lžici vešlo) - to víte, nepozornost se nevyplácí. Přesto se Zlesi s chutí pustil do šlichty a po mnoho a mnoho lžic se nechával přesvědčit, že to je dobrý, že to mají všichni a trochu se to připálilo, ať není cíťa:) Po veselé snídaní jsem se odebrali za školu (rozuměj za objekt) a sledovali zápas malých fotbalistů místního FK Rudíkov a Moravskými Budějovicemi, jak nám prozradil družný místní Martin (hm, zajímavé shody náhod, že Viléme?) Ačkoli jsme místním fandili, v poločase kopla Venci soupeřům míč do brány a "včelky" se snažily, prohráli jsme - tedy Rudíkov. a tak jsme raději šli hrát pakobal na sousední hřišťátko a myslím, že se nám často dařilo strhnout pozornost diváků na naši stranu :). Když jsme se vyblbli, skoordinovali se "Programátoří" s "Provianťákama" a "Navigátorama" vydali jsem se k lesu zahrát hru a uvařit oběd. Bylo opravdové léto a slunce pálilo, když jsme se uhnízdili na okraji louky u potůčku a rozdělali na cestě malý oheň, který se stal "otcem" našich topinek. A to je asi doba, kdy všichni odkládali mikiny a nastavovali tvář slunci, aby večer zjistili, že jsou opálení a celý obličej je nepříjemně hřeje. Ano, už bylo skoro léto!:) Po topinkách na mnohá způsobů – ďábelské, s máslem, se sádlem, se solí a česnekem a vše kombinované. Ostřílení harcovníci opékali chlep naležato na vidlici (větvové) a nedali se odradit častými pády nehotové topinky do popela a prohlašovali tuto metodu za progresivní, kdežto obyčejné napíchnutí a zavěšení chleba nad oheň jako nedůstojné a zpátečnické. Rozumní nováčči brzy přejali metodu harcovníku a tak padání chleba s výkřiky" "safra" bylo čím dál hustší. Jen někteří tvrdohlaví pod vedením Móni stále napichovali chléb se slovy" vám to padá" a nedali se zviklat. Je asi pravda, že trpělivost má své meze a tak ke konci opíkání již zas byla většina chlebů zavěšena nad ohněm. Přesto se Móni začalo říkat "ty, Einsteine!" jako reakce stoupenců progresivního způsobu na její geniální opékací metody. Po obídku jsem nedali siestu nýbrž se vrhli na hru Římané a Vizigóti, která se v jiných udobích hrává třeba pod názvem Angličani a Skoti. Náš tým už už začít prohrávat, když nás zachránila Móna, tou dobou již Einstein, chabným došlápnutím do louky a odhozením kolena - nebo jak. Byla to totiž doba desinformací, jelikož zdravotník přiběhl sice s obinadlem, přesto tvrdil, že mu bylo řečeno, že koleno je rozraženo a všude je krev. Dnes již tuto příhodu přičítám na vrub sluníčku. A tak, když jsem se následně s nerozhodným výsledkem tohoto prestižního boje vydali zpět k domovu, zůstala malá skupinka gentlemanů pozadu a zprvu Einsteina nesl Johny, pak (cca 30metrů) se mnou (cca 300 metrů - ne, kecám, tak 70) a nakonec byl Einstein pouze podpírán Johnym a Zlesim imitujícími francouzské hole. A tak jsme se šinuli ke škole ve společnosti slovního fotbalu plného nedorozumnění, chytáků a téměř neexistujících slov. Doplazili jsme se ke škole a vidíme, že jsme první! sami jsme tomu nevěřili, ale bylo to tak! Když náš předvoj dorazil čekala nás poslední půlhodinka s úklidem a cesta na vlak. K vlaku jsme cestu znali, nebylo to ani daleko a tak jsem již brzy seděli ve stínu, či na sluníčku u nádražíčka a užívali volných 20 minut buď odpočinkem nebo s balónem. A zde se musím pochválit:) Podařilo se mi opět získat zpět jednu z vlajek - shodou okolností bílou, o kterou jsem večer přišel. Pomáhal jsem Nikisce přeskládat baťoh a když ke konci odběhla, dával jsem jí dovnitř poslední dvě věci a zůstala tam ležet už jen vlajka. Zvedl jsem ji a pak až mi došlo, že jsem ji získal zpět! Kdybych to neviděl na vlastní oči, tak bych tvrdil, že jako "slepej k houslím". Naskočili jsme do vlaku - resp. do toho jednoho vagónku lokálky, který pro nás přijel a už uháněli 10 minut do Meziříčí. Tak jsem prvně nemuseli přestupovat, namlsali jsem se představou, já se natáhnem na hodinku v Křižanově na louku a pak zase museli a tak jsme se natáhli do parčíku (ti starší a já - Big, Beruš, Emysh, Johny, Einstein, a my dva nejmladší - já a Karel). Ostatní se vydali do města na zmrzlinu se strejdou Zlesim. My hráli drobné pohybové hry, což obnášelo vyvalení na sluníčku a hra na Vašíčka Besčárki. (ten přízvuk je nezapsatelný, ale představ si to jako rómské jméno). A tak jsme hráli, naše jména byly zvířecí a když začal Big místo čárek děla všechno možný, tak to nebylo daleko od toho, aby se z Ještěrky stala "Ještěrka sčárkou, křížkem, kolečkem, srdíčkem a koulema". A ta představa nás dostala... Pak přišel strejda s dětmi, nasedli jsme do vlaku a brzy se dostali do Žďáru. Většina se rozjela auty domů, jen ostřílení týpci jako já, Zlesi, Big s Gogem a Jasánkovi s Honzýsem jsme šli pěšky! A pak byl konec! Bylo to skvělé, jarněletní, plné smíchu a chození a fotbálku, prostě super! Myslím, že se všichni těšíme na další výlet na archeologické naleziště typu Moravec nebo o něco starší Mušov (viz další akce) -zážitky sepsal Bassur- |