Takhle napínavý výlet na kolech se spoustou her a kostí už dlouho nebyl a asi nebude!
Běhali jsme po louce, v bažinách, ale i v lese, viděli jsme tisíce kostí, mamuta i otevřenou frakturu nohy!
Měli jsme s sebou jednoho zdravotníka, dva šéfy, tři rodiče, nespočet reflexních vest,tuny kostí, nekonečně zábavy a dobré nálady! 
Akci kostnice třikrát hurá!
HURÁ HURÁ!

CYKLISTI: Ema a Pitrís, Big, Yetti, Bass, Zlesi, Hormlík, Gogo, Černítko, Beny, Puma, Lucyš, Honzýs,  Katyš, Poky, Nikiska, Vojtík, Míra,  Pája + Bigbradr, pan Nikiska, Horstová a Kryštof a Amálka. 
Pokud se nějaký nedočkavý účastník výletu do kostnice nedočkavě v noci převaloval na posteli a nemohl dospat, pak jistě slyšel jak kapky deště bubnují do parapetu okna a v duchu si říkal: “Tak tohle nedopadne dobře“. Naštěstí, jak praví staré zahrádkářské přísloví – co naprší přes noc, nenaprší přes den – se ukázalo, že mraky sice ještě létali ráno nízko, ale vítr je brzy rozfoukal a zahnal pryč. Ale to je ještě před námi, vrátím se na úplný začátek.
Začátek jsem nestihl, myslím, že jsem dorazil o pár minut později, kdy někteří ještě okupovali prodejnu Enpeky, vhodně umístěnou poblíž místa srazu a někteří se již chumlovali k projevu Emy a Pitríse – dvojšéfa akce! Ten jsem stihl.
Uvítali nás, řekli, co nás čeká a přečetli „návod jak jezdit po silnici“. Možná to zní hloupě, ale jsou to dost potřebná doporučení, jak se chovat, když jedu v tak velké skupině cyklistů (jelo nás úctyhodných 23 + 1 kousků). Takže, držím mezery, upozorňuji na díry a auta a když se zastavuje, tak s rozmyslem, aby se celá skupina vešla mimo cestu a netvořila „špunt“. Je to jasný, všici se nasmívají ...
A tak jedem, v určeném pořadí a každý vedoucí má svého drobného svěřence, za kterým se drží. Mám Pokyho. A tak nelelkuji a taky odjíždím, páč Poky vyrazil!
Had se pohnul kupředu (tady taková malá odbočka – pokud má kolo cca 180 cm a máme mezeru aspoň řekněme 120 cm, pak je jedno kolo 3 metry, nás jelo 23, což je tedy neskutečných 69 metrů – to je dost). Všude spousta reflexních vest, všichni se ukázněně drží napravo a asi po 300 metrech máme první pauzu – zkušební. Zda vše klape a umíme se „zaparkovat“. Ještě neumíme. A jede se dál! Držíme směr Radonín, je dost široká krajnice a tak se jede fajn, až odbočení vlevo je dost náročný úkon, ale některá auta to chápou, či se bojí reflexních vest a tak odbočujeme bezpečně a radostně. Teď máme k dispozici lesní cestu a tak se jede fajn, po nějaké té chvíli zastavuje u posekané louky, a čeká nás hra. Na ovce a vlky v reflexních vestách. ukázalo se, že pokud mají ovce volný výběh, jsou v bezpečí, pokud jsou nahnány „do ohrady“, tak jsou to jatka. A tak nastupují do druhého kola ještě vlci junioři. Bylo to bezva zpestření a nikomu nevadí, že máme trochu mokré cvičky – ono, když člověk kouká na oblohu a vidí jak se kolem stále točí černé mraky, tak jsou cvičky nepodstatné.
Vyrazili jsme dál směr Nové Veselí. Přehoupli jsme kopec a už zase pauzujeme u kravína – tentokrát na jedničku. V řadě vyrovnaný a připravený opět vyrazit (ono se to zastavení na kopečku nepovedlo, tak jsme se tentokrát snažili :))
Ve Veselí máme pauzu u čápa, který má své vlastní webové stránky a taky pořádá soutěž. Bigbradr nám to prozradil, tak jsme ho omrkli (rozuměj čápa) a ofotili (opět čápa) a jede se dál (na kolech).
Veselí je rozkopané, ostatně jako jakékoliv město, ehm, vesnice. A tak jsme postáli před semaforem a pak prokličkovali na polní asfaltu směr Matěják. Tam nás přivítala malebná chatička a chlap se sekerou, a pozval nás k pauze a posezení. Prý je zvyklý, jezdí m sem školky na buřtíky, jen se lekl, jestli nejsme náhodou chovanci. A tak jsem se zeptal, kdože to jel vepředu? Big a Pitrís? Hm... zvláštní.
Dali jsme posilňovací pauzu a hurá a další hru.
 Lov kostlivce. Terén byl úžasný a já byl kostlivec. Dostal jsem štos lístečků a píšťalku a celý prostor k dispozici. Sem tam pískni, nenech se chytit a kdyžtak dej lísteček. Jasnačka. Vběhnu do lesa, ale než se naděju, je konec a všude jen louky a spíš bažiny, ajajaj ...to bude peklo, pomyslím si a fouknu do píšťalky. Bylo!
Několikrát jsem si zachránil život úprkem do bažiny, několikrát skokem do kopřiv a několikrát pod hrází rybníka. Všude někdo, písknout, to byla sebevražda. Takže jsem se musel spíše schovávat než utíkat. Přišla vhod kadibudka, ale i studánka. Byl to báječný zážitek a když jsem rozdal poslední kartičky, tak mi přišlo líto, že už to končí. Kam se na to hrabe lov na lišku!
A jelo se dál ... nohy měl každý odvážnější mokrý, pupínkatý od kopřiv a nevím co ještě, všichni byli pěkně utahaní a vyběhaní. A tak jsme si na kole odpočinuli. Dojeli jsme v poklidu do Matějova a dál k Rosíčce. Tady se připojili dva Horáci na jednom horákovi a začali jsme šlapat kopec k rozhledně. Pod úpatím byl sraz. Tam se povalovali krávy střežené ostnatým drátem nabytým elektřinou ... možná to byli býci. :) Do kopce se přihodila jakási nehoda technického rázu – možná spadnutý řetěz č tak něco ... každopádně Nikiska přijela na jednom kole s tátou. Ale pak už to bylo ok. Přesunuli jsme se k rozhledně, odložili kola a přesunuli se na rozhlednu, pohoupali jsem se na rozhledně, kdosi přesunul Katyšh dolu a pak se ostatní také přesunul zpátky na zem. A rázem byl oběd doplněný různými doplňky za tři kačky. I Zlesi si dvě pořídil, ale někdo ( a to od něj nebylo hezké) mu je schoval.
Tady bych chtěl udělat malou vsuvku o Zlesim – našem zdravotníkovi.
Vzal svůj úkol zodpovědně! Připnul si na brašnu pásek s červeným křížem a celou dobu nás ostřížím zrakem sledoval, zda nedošlo k nějaké újmě. Místy o nějakou újmu i žadonil. Protože nejhorší je, když člověk končí s akci s pocitem, že něco vláčel zbytečně. A tak jsme byli v té nejlepší péči. Pod lékařským dohledem. To je stav, kdy se pojem „týý jóó, vylezlá kost!“ mění na konstatování „pozor, ustupte, je tu jedna otevřená fraktura.“
Z obědové pauzy na Rosíčce jsme plynule sjeli z kopce směr Nížkov. A tady, dle mého názoru zcela zbytečně, uskutečnili zastávku u vepřína. Bez komentáře.
Do Nížkova se sjíždí z kopečka, takže jsme tam byli coby dup, odpočatí a svěží.
 Zaparkovali jsme to u kostela, a Ema našla po okolí faráře a klíč do světa úhledně poskládaných mrtvých.
Přečetli jsme si tabulku na objektu kostnice. Ty ostatky jsou od raněných z válek v 17. století, kdy tu byl lazaret a ..no prostě ještě nebyla tak dobrá zdravotní péče jako dnes, že Zlesi. Výsledek? Přibližně 8 000 mrtvých. A právě jejich hroby se nacházeli všude po okolí, a tak se kosti dostaly na jedno místo a vznikla kostnice. Jakýsi slepý muž je pak poskládal do těchto útvarů a my se na ně můžeme přijet kouknout. Pan farář doplnil informace ještě poutavým výkladem, určeným i méně pozorným posluchačům, jelikož opakování je matka moudrosti. A pak skončil, chvíli bylo ticho, James se ležérně opíral o máry a přišla informace z úst pana faráře, která nám všem změnila život. Minimálně Zlesimu, který si ji, jako člověk z oboru vzal k srdci. Mrtvého stačí překrýt 10 cm zeminy.
A tak jsme plni dojmů a živých obrazů s mrtvými a představou šplouchající rakve odjížděli zase dál, s vědomím, že stejně z nás nakonec budou jen kosti. I z kariéristy.
Nasedli jsme, vyjeli kolem ZD Nížkov, minuli bramborárnu a kolem statku s koňmi přijeli do Sázavy.
 Tu jsme projel jedním vrzem a zastavili až u Europily s r.o., kde jsme měli za úkol postavit kostlivce. Tři týmy. A už to jelo! My jsme využili Zlesiho plastové kostřičky a vyrobili celou kostliveckou rodinku, jiní použili pásky a oblečení, věděli si rady i s češkou a ti třetí použili na lebku značku STOP a tělo bylo z mladého uhynulého modřínu. Pěkná sbírka, pěkná různorodost! Pochvala všem!
A hurá po staré trati (již bez pražců) směr Rozštípka! Tu jsme si zasedli kole ohniště a Ema dala za úkol Zlesimu vybudovat oheň, ten pověřil Pitríse a Míru ať vezmou všechny a donesou náruče dříví. Čekal nás modurit a výroba kostí na připomínku našeho kostnického výletu! Přitom jsme si užili potoka, a obdivovali mamuta a lá Mamlas.
Všem se nám tu líbil a chceme víc takových soch po okolí, je to skvělej cíl výletu! Kosti se vařily a my se rozdělili na dva týmy a soutěžili, kdo dřív posbírá po lese celého kostlivce.Hledal vždy jednotlivec - bylo to náročné, terén obtížný, a do toho ještě pořád halekali ostatní ať přidá, ať hledá, že to není takovej problém, ne? Ale byl. Třeba hrudník na stromě, to byla finta! Zvítězili červení kostlivci ale jen o hrudník!
Rozdali jsme uvařené kosti, přichystali se na odjezd a v tu chvíli nás Pitrís svolal, že ještě nejedeme, ať si odložíme.
 Tak jsme se seběhli, vytvořili kruh a zahráli na kočku a myš. A zase hurá na kola! Ne, ještě ne, ještě jednou! Tak jsme další kočku a myš a pak opravdu vyrazili.
 Neuplynulo ani 500 metrů a tu už leží Černítko u cesty a z nohy mu trčí kost ... otevřená fraktura, chtělo by se říct. A měli jsme ho vyléčit. Nikdo se k tomu zprvu neměl, i Zlesi se zdráhal vyndal lékárnu – má ji vůbec? Do toho Hormlík s panikou a spousta čumílků... Černítko by byl býval asi umřel nebýt toho, že mu nějaký dobrodinec odlepil to dřívko z nohy a otřel kečup. Jedno ponaučení z toho plyne - neměj nehodu!
Hurá do sedel a k Činčerům! Kofolka, zmrzlinka, sem tam nějaký ten páreček ...příjemné zakončení akce a po chvíli jízdy nás vítá Žďár a Ema s Pitrísem se s námi loučí a ukončují akci. Rozjíždíme se domů a ... a pak jako vždycky. Jak by řekl Mazaný Filip: „Vysprchoval jsem se, vyslíkl a šel spát“.

vyrobeno ve Svratce