9.6.2007 400 let a medardova tropyjízda

.....AŽ NA TO POČASÍ.....

Johny, EmYŠ, Míra, PitrIs, Katyš, Beny, Puma, GUFY, Poky, Honzys, GOGO, BIG, SMOLDA, JAMES, MINI,
MAXIJAMES, P.SMOLDOVÁ, MINISMOLDA

Tropická předpověď na tenhle víkend se beze zbytku vyplnila. Od rána azúro a Oskar na šestku (rozuměj: modrá obloha a slunce pálilo). Do toho vyrazila osmnáctka cykloduháků na tradiční Medardův výlet. Ten letošní měl vážnou konkurenci. Celý víkend se konaly oslavy na počest 400.výročí povýšení Žďáru na město (2007 - 1607 = 400). My jsme ale měli slíbenu nejednu věž, koupáníčko, nějakou tu hru a hlavně pohodovou akci na kolech jihovýchodním okolím Žďáru, tak kdo by odolal!
Po obvyklé kontrole technického stavu vozidel a poučení o pravidlech jízdy ve skupině před budovou SPŠS jsme vyrazili na první světelnou křižovatku a svátečně nazdobené náměstí. Vše bylo v pohodě, protože zásadně strašíme motoristy reflexními vestami, které zdálky připomínají policejní akci. V nekonečném štrůdlu jsme se dostali až k Hettichu, kde jsme se ztratili ze silnice do lesa. S běžnými, sedmnáctkrát opakovanými výkřiky: pozor kaluž, bacha bahno jsme zajeli až k první krizovce - hromadě hnoje, která se zlověstně rozlévala po louce, kudy vedla cesta. Zkus zpomalit a sundat nohu! A smrdíš navěky!!! Zvládáme beze ztrát i bez zápachu. Ale to už šlapeme první velký kopeček k Veselí, který je pokřťen prosebným voláním: Bigu, zpomal! Jen mákněte, zbabělci, zní všem v uších místo pohodové jízdy. Nedalo se nic dělat, měli jsme přece domluvenu na devátou hodinu prohlídku věže. A zbývalo asi 15 minut. Jízda z kopce ale nachýlila čas v náš prospěch a my stíháme. Parkujeme před obecním úřadem městyse Nové Veselí. Ještě máme pět minut na nákup barevných limonád. Fakt nevím, nač zrovna Poky potřebuje modrý pramen... Zamykáme kola a vydáváme se ke kostelu. Nesměle vstupujeme dovnitř a tady se potkáváme s trošku zamlklým panem farářem. Chvíli nás proklepává, jestli něco víme z náboženství. Zachraňuje nás paní Smoldová. Na věž se vydáváme s dvěma farářovými pomocníky. Paráda! Z nádherného rozhledu do ozářené krajiny jsme byli na vteřinu vyděšeni úderem zvonu oznamujícího čtvrt na jedenáct. Naštěstí to byl jen takový prcek... Za chvíli už klopýtáme ze schodů, loučíme se s hostiteli a po malé svačince se zbavuji funkce vůdce smečky a předávám pomyslné žezlo Mírovi. Takže Míro, jak to bylo dál?

-big-

Při svačině jsem zjistil, že mám s sebou tři kompasy a každej ukazuje jinak, což bylo nepříjemný. Pak jsem je dal dál od takový velký plechový cedule a všechno bylo v pořádku. Tak jsme vyrazili do Březí nad Oslavou. Projížděli jsme krásnou krajinou, byla tam i taková nějaká usedlost, prostě pohodička. V Březí jsme jako první uviděli nově postavené domky a jeden pěknej bazének. Odbočili jsme doprava, zastavili a srovnali se do formace. Viděli jsme nějakou paní v plavkách, ale když jsem ji viděl já, tak už tam vlastně nebyla. Vyměnil jsem si místo s Johnym, zamávali jsme na okolo jedoucí traktor (traktorista si nás asi ani nevšiml) a vyrazili dál.

-míra-

Až byl Míra v Březí, tak předal štafetu a namířili jsme na Rendlíček na koupák. Cesta k rybníků byla pohodová-rovinka a zkopec. Přejeli jsme hráz a měli domluvenou travnatou pláž, ale místní domorodci zapomněli posekat takže old Jameson dostal nápad, že půjdem na luxusní písčitou pláž Kopakabánu, která je na druhý straně rybníka, jel to tam občíhnout a vrátil se s pořízenou. Takže jsme tam vyrazili, přijeli k bráně, která se nám začala otvírat, fakt luxus. Převlíkli jsme se do plavek, jen Jameson junior si zapomněl horní díl plavek tak se zprvu styděl, ale zvládl to. Čvachtali jsme se a blbli se míčkama, skákali do vody a plavčili. Ale někteří byli na mol u a koukali na nás jak ve vodě řádíme, voda stříkala sem tam a tam a na Emu, takže Emyš byla celá mokrá, tak se rozhodla, že udělá myš mokré tričko, skočila do vody jako laňka, ani vlnku neudělala, ani se voda v rybníce nezvedla o metr, je to vážně akvabela. Naštěstí Big zavelel z vody. Vysušili jsme se, něco zkousli a na sedli na kola a jeli o dům dál…

-johny-

Tak, začínáme u rybníka – mmt, musím si vzpomenout na jméno – jo, u Rendlíčku. Tam jsme se všichni pořádně osvěžili a vykoupali. A taky najedli, ale to už bych zabíhal moc do podrobností. Mno, možná to tolik nevadí, protože tahle část bude hodně krátká, tak ji potřebuju hodně natáhnout. Tak například já jsem měl sendviče:) No ale byli i tací, kteří nejedli. Ehm, tak fajn, konec trapného vyplňování prázdnýho místa. Takže jsme vyrazili z Rendlíčku směrem na Kotlasy. Nejdřív chvíli po silnici a pak po červený. Na silnici se mi nelíbila jen jedna věc – Smolda si myslel, že mu celá patří. No ale pak jsme mu to vysvětlili a ani ho to moc nebolelo. Takže cesta po silnici se povedla bez vážnějších nehod. Znáte to – srazí se Poky s kamionem, strašná rána!, kamion napadrť a Poky se shání po náplasti, že si potřebuje zalepit škrábanec. No, pak jsme najeli na červenou, zezačátku cesta v pohodě, nic zvláštního se nedělo. Ale po chvíli se cesta začala ztrácet v trávě. Tož sesedáme a tlačíme. Ehm, tlačíme kola, samozřejmě! No schválně, koho napadlo něco jinýho, tak ať okamžitě zvedne ruku! Chvílema byla cesta zase lepší, tak to jsme nasedali a pak zase horší, to jsme zas museli...víte co. Když přišly na řadu kopřivy velikosti Mini–Smoldy, tak už se to možná někomu přestalo líbit. Ale aspoň budeme zdraví, ne? Teda já mám na nohách rudý fleky ještě teď, takže budu zdravej úpe hafo mocinečky moc:P Když jsme tenkrát s Mírou bojovali ve Vietnamu, tak to byla oproti tomuhle procházka růžovou zahradou! Myslím že se ze všech stali drsný chlapy. No dobře, i drsný holky. Tak já se loučím, doufám že máte smíchem poprskaný LCDčko, protože vymejšlet takovýhle vtípky takhle po ránu je dost náročný! A předávám slovo...komu vlastně? Nevim, tak se omlouvám:(

-gogo-

1. část – konec v Ostrově
Jooo, tak já bych Vám strašně ráda napsala kroniku, ale když já si to nějak už nepamatuju!! Ale tak třeba se tam něco najde…projeli jsme asi nějakejma Kotlasama nebo já fakt nevím co to bylo a najednou Big říká, že teď povedu já. Oujééé, já netušila kde jsme, páč nás Gogo předtím povozil super křovíčkem! No ale měli jsme jet do Ostrova (doufám) a mělo to být pořád rovně po cestě. Takže jsme jeli a jeli a jeli, nikdo nespadl a najednou už před náma vesnička a byl to Ostrov. Tam jsme zastavili před křižovatkou a pak už nás vedl Beny do Obyčtova. Jo ještě jsme vlastně v Ostrově hlasovali, jestli chceme jet už domů a nebo ještě přes Obyčtov do vééélkýho kopce. Jedinýmu Jamesovi se už nechtělo, ale přehlasovali jsme ho a už jsme frčeli za Benym! Tak Beny povídej!

-emysh-

2. část – Hlinné až Veselíčko až Žďár
Zastavili jsme vzorově do řady někde, domnívám se že to bylo před Hlinným a zrovna tam byl nějakej veselej chlapík s hráběma a hrabal seno. Zase jsem nějakým podivným způsobem byla vybraná jako vůdce smečky, asi jelikož mi to předtím tak dobře šlo. No a já zase říkala, že nevím kudy, ale oni zase pořád rovně a tak teda jako že jooo. A to už jsme frčeli do Veselíčka na slíbenou kofolu!!! A to se nám to krásně šlapalo, páč všichni se těšili na občerstvení!!! Cestou jsme vdáli viděli Harusák a teď nevím kdo, že by Poky?, povídá že to je Rosička! A začala velká davová hádka co to teda vlastně je!!! Ozývali se názory jako Ještěd, Praděd, Petřín a já nevím co ještě, snad nakonec všichni poznali co to je. No a to už sme byli skoro ve Veselíčku, ale jaké to nastalo zklamání, když jsme zjistli, že naši krásnou orchestrionovou hospůdku otvírají až za půl hodiny!!! Ale Big nelenil, hupsnul z kola a hupsnul na dvorek a pěkně nám to tam domluvil. Takže v cukuletu se rozletěli dveře hospůdky a usměvavý pan hospodský už nám nosil kofoly na stůl! Paráda! Super osvěženíčko!!! Jo a taky se zrovna Katyš a Pokymu narodil bratránek Míša, takže sme ho pořádně zapili těma kofolama! Pak si ještě každý dokoupil něco na co měl chuť, jako třeba zmrzlinky a tak. A taky nám paní hospodská natočila orchestrion a začala pořádná pařba! :) Fakt super, už jsem to slyšela několikrát, ale vždycky mě to dostane! A to už jsme pomalu dopíjeli, dolízávali a dojídali a už jsme startovali naše dvoukolý koníky a jeli směr žďasácké komíny. No a mě to vedení tak začalo bavit, že jsem vedla až do Žďáru. Jeli jsme přes Mělkovice a pak po hlavní frekventované silnici, ale byla to pohoda. Naše reflexní vesty řidiče zrazovali od rychlé jízdy, ale tu houkající sanitku to vlastně ani nezpomalilo! No přežili sme to v pohodě, semafory jsme také zvládli a to už jsme sesedali z kol na zákazu vjezdu na žďárským náměstí. Tam bylo docela husto, páč tam ještě stále byly oslavy 400. let povýšený Žďáru na město. Chtěli jsme se jít jako správní věžníci podívat na věž, ale bohužel bylo přeplněno. Takže jsme ještě zkoukli šermířské vystoupení před radnicí a pak se už pomalu všichni rozjeli do svých domovů.

Byla to krásná cykloakce, taková pohodová a počasíčko parádně vydařený! Tak zase někdy ahoj!

-emysh-