Pátek
Všech 10 (později 11) se náš po 16. hod sešlo před nádražní budovou připravený vstříc pouštnímu horku dobít na kolech Jižní Moravu.

James, jelikož je to kluk šikovná a v rámci zpestření fádní a známé cesty cestou na nádraží stačil přetrhnout sandály, píchnout zadní kolo a následně provést výměnu duše. To vše časově zmákl tak, že na sraz přišel včas!!! Neuvěřitelné, i když si teď kladu otázku, v kolik ten kluk šikovná vlastně vyjížděl?

Po přepočítání a po ujišťování spoluúčastníků výpravy jsem zjistil, že nás není 10, jak jsem skálopevně věřil, ale že nás je 11. S touto zásadní informací jsem společně s Honzysem odešel koupit jízdenku. Pravděpodobně vlivem horka, jinak si to nedovedu vysvětlit, jsem koupil skupinovou jízdenku pro 10 osob. Po naložení kol a výpravy do vlaku jsem musel potupně jít dokoupit 1 osobu. Po této zkušenosti mě už ani nerozhodil Big s jeho velice přesvědčivou panikou, že jsme naloženy ve špatném vlaku.

Písknutí, mávnutí zelenou plácačkou a cca 2 hod a už jsme vystupovali ve Vranovicích v cílu naší vlakocesty. Ve vlaku jsme ještě klukovi šikovnému zalepili duši.

Na nádraží ve Vranovcích jsem ještě vysvětlil pravidla cestování na kolech ve skupině, která se nám občas dařilo i dodržovat. Nasedli jsme na stroje a vydali jsme se ke skautskému domečku.

Po převzetí klubovny jsme se vydali na krátký výlet k nedalekým rybníkům. Navigaci jsem svěřil ostříleným pardálům Pokymu a Honzysovi. Jaké bylo mé překvapení, když jsem viděl, jak tyto „ostřílený pardálové“ nás navigují. Chlapci považovali asi nádraží za velice významnou budovu, protože ten den, jsme kolem ní projeli snad 4x. Přímka mezi bodem A a B se proměnila v klikatici, ale nutno uznat, že poté, co jsme polem nepolem objeli čtverec 3 x 3 km, kluci se již chytli, když ovšem pomineme, že rybník minuli asi o 500 m a to i s navigaci GPS.

Po návratu z 9 km výletu, na kterém jsme ujeli 21 km, jsme povečeřeli, očistili duši v podobě „posvátného místa“ u ohně a ulehli ke spánku. Někteří z nás zkoušeli spát pod širákem, ale nálety tisíců komáru znějící jak vuvuzely, nám toto snažení překazilo, takže nakonec jsme spočinuli všichni v domečku.

-zlesi-

Sobotní grilovačka zaživa
Sobotní ráno bylo už počátku hodně podezřelé svým tropickým nástupem. Vyrazili jsme v půl osmé do místního pekařství pro rohlíčky obzvláště vypečené, někteří nepohrdli ani dalšími laskominami. V sousedním Coopu jsme dokoupili zbytek jídla a pití a spěchali posnídat. Hned poté nás Zlesi nutil rychle se sbalit na celodenní výlet, ale většina v předtuše neskutečného pařáku se snažila co nejvíce prodloužit chvilky ve stínu. Leč pod bičem diktátora nasedli jsme na ocelové oře a vydali se do „rovinatých“ silniček jižní Moravy. Tak to aspoň šéf sliboval. Už po chvilce se nám vryla do paměti tato část naší vlasti jako nejkopcovitější co vůbec existuje. Ještě u Novomlýnských nádrží to šlo, zvláště po malé koupeli v místní zasmrádlé laguně. Tu ale po chvilce vystřídala koupel ve vlastním potu, jen co jsme vyrazili z Dolních Věstonic do Pavlova vzhůru k  Pálavským vrchům. Znalí kopečků typu Rosička jsme s Honzysem a Nikisem očekávali brzký cíl a tak jsme šlapali poctivě do pedálů, jen se z nás kouřilo. Když už jsme tušili vrchol, přišel. Další kopec. Nekonečný. Dlouhý. Vražedný. Vysvobodila nás až odbočka na žlutou, takže jsme ve stínu na silnici očekávali další oběti. Nakonec dorazili všichni – někdo šlapal pěšky, někdo si sáhl na dno a vyšlapal na kole. Před námi byl další cíl. Hodně vysoký. Dívčí hrady. Hrstka nejstatečnějších se svobodně rozhodla, že je nevynecháme. Sice jsme ztratili značku, ale trnitými křovinami a kamenitými svahy jsme nakonec vystoupali pěšky až k hradbám tohoto romantického místa. Po návratu jsme pokračovali dál se slibem: teď už to bude jen z kopce… Do Mikulova to nakonec přece jen frčelo krásně. Na náměstí jsme měli pauzu, kterou mnozí využili na pozření převážené stravy, někteří se občerstvili v místních zařízeních. To nejkrásnější občerstvení nás teprve čekalo. Supernádherné novotou zářící a s tobogánem a s obří skluzavkou se tyčící koupaliště. Boží! A jen za čtyřicetpět peněz! Neváhali jsme a už jsme smývali pot pod vstupní sprchou. Ponořeni do chladivé průzračné vody jsme se cítili jako v ráji. Někteří okusili i trošku adrenalinu na tobogánu a obří skluzavce. Ani Zlesi se moc dlouho nebránil a nejen, že několikrát sjel, ale vzápětí předvedl i sérii ukázkových salt do vody, stejně jako Sádlo ukázkovou šipku. Celé skokanské mistrovství završili naši mladíci salvou bomb. Jen Míra byl takový zádumčivý… Po skvělém koupání jsme vyrazili dál samozřejmě „po rovinkách“ k Mušovské nádrži, kde jsme si odhlasovali malou zajížďku do kempu Merkur, a tam okusili chladivou vodu Velké Laguny a ještě chladivější led velké zmrzliny. Po osvěženíčku už nás čekalo „jen“ třináct kilometrů, což jsme hravě zvládli. Po jantarové stezce kolem známého rybníka Vrkoč už to bylo co by kamenem dohodil a zbytek dojel. Ba ne, sice to byla úmorná cesta v hrozném vedru a s číhajícími vlky, ale dojeli všichni zdrávi a spokojeni. Na základně Zlesi rozdělil úkoly, aby večeře byla co nejdřív, takže jsme za chvilinku dlabali rizoto s okurčičkami a cibulkami, když vtom to začalo. Slíbené extrémní bouřky se blížily. Zvedl se vítr, zamával větvemi, zablesklo se, zahřmělo a začala mela. K tomu ještě vypadla elektřina. Lucyš se skoro ani vůbec málo nebála! Zpocení jinoši neváhali, odhodili trička a polonazí s mýdlem v ruce očekávali mocnou sprchu. Leč byl jen malý deštíček. Vypršelo se to asi jinde. Ale s přibývající tmou byly okolní bouřky hodně působivé ještě dlouho do noci. O tom by mohli vyprávět Honzys se Sádlem, kteří si přes protesty Yetti a Lucyš zbudovali přístřešek venku. Uvnitř jsme jen při svíčce zhodnotili dnešní náročný, ale krásný den a zalezli do spacáků. Po chladivém deštíku se nám všem spalo přenádherně. Dobrou noc.

-big-

Neděle
Bylo krásné ráno po dešti. Probudil nás nádherný ptačí zpěv, který zahajoval začátek dalšího krásného dne. Snídani měl na starost Bigouš a jeho groupa, tak se Big začal činit. Dotáhl ven vánočku, hrnec a rychlovarnou konvici. Tak Sája začala krájet, já skládat na plech ( poté na papír, poněvadž jsme měli problém s místem) a Big začal vařit vodu na čajík. Až jsme vše nakrájeli, přesunuli jsme se k velkému pařezu, kde jsme zahájili snídani. Všichni jsme se najedli, jak jen to šlo a poté si každý vyčistil zoubky a ranní hygienu podle svého gusta. Jakmile jsme měli vyčištěné zoubky, tak jsme se sbalili ( trošku pití, nějaký sušenky ) a vyjeli na malý výlet. Směr byly Uherčiče. Jeli jsme po silnici, plní sil na dnešní den. Jedeme a jedeme a najednou z dálky slyším skřípání takového staršího kola a na něm si to „šlape“ nějaký starší muž ( budu používat přezdívku „strejda“). Předjel všechny, co byli za mnou, najednou ještě víc přidal a předjel pár lidí, co jelo přede mnou, až se dostal ke Zlesimu. Tak si Zlesi řekl „ Coože? Nenechám se přece předjet takovýmhle starým strejdou.“ A šlápl na to. Tak si dali takový menší závod, až Zlesi celý uřízený zastavil před mostem, kde jsme se všichni sešli. Ten most opravovali a byl tam takovej ten provizorní semafor, aby se nestala nějaká nehoda. Ačkoli jsme vyjeli ( měli jsme zelenou), předpokládali jsme, že na druhé straně asi bude červená, tak jedeme a najednou naproti jede auto, tak si říkáme, k čemu tu ten semafor je. Celé městečko bylo docela nápadité a útulné. Z poloviny celé opravované. Tak jsme přejeli celé městečko( obec či vesnice ) a jeli do hliněno-kamenného kopečka. Až jsme vyšlápli ten kopec, zastavili jsme se u Vodojemu, o kterém nám překvapivě Zlesi nepověděl přednášku, škoda. Ale připomněli jsme si tímto kopec, který jsme šlapali pěšky na minulé Zlesiho akci, taktéž Vranovice, abychom se dostali nahoru na vinice. Tam jsme si dali menší-delší pauzu, jak pro koho. Někteří dojedli, co měli, někteří si povídali, někteří odpočívali a někteří řešili dopravu domů, protože jsme se nemohli dostat naším obvyklým spojem domů, protože byla překvapivá výluka, jak jsme mohli čekat po takové bouřce, větru a dešti. Všichni jsme dodělali dosavadní „práci“, kterou jsem osvětloval výše a vyjeli jsme zpátky do chatky s tím, že se sbalíme a uvidíme co dál. Tak jsme sjeli krásný kopeček, ale z druhé strany a to dolů. Projeli kolem toho „bezchybného“ semaforu a za mostem odbočili doleva na Knížecí les, který se stal pro dva jedince ze skupiny osudný, pro jednoho více, pro jednoho méně. Ano, byl jsem to já ( Honzys ) a vedoucí akce Zlesi. Osud začal slovem „závod?“ na který jsem odpověděl zachřoustáním přehazovačky a začal šlapat „jak blázen“. Zlesiho jsem dohnal, poté předehnal a chystal se na zatáčku, ještě předtím, jsem se podíval na tachometr a byl jsem celý plný uvolněných hormonů z adrenalinu, protože jsem uviděl rychlost 35 km/h. Jenže potom to šlo ráz na ráz. Zatáčka na mokrém asfaltu + 35km/h + smyk = motorkářský skluz dlouhý cca 3 metry( tvrdím já, moc jsem to nezkoumal a nechci to zveličovat) + sedřené kolínko + ty 3 metry dlouhá bílá čára od mého rohu na kole + ohnutý roh na kole + sedřená ruka. Tak jsem vstal, ještě jsem ani pořádně nevěděl, co se mi stalo a koukl na kolo, roh byl rovnoběžný se mnou, když jsem stál, sedřený ze 3 stran. Dalo by se říci, že jsem závod vyhrál. Tak mě sestřička Sája ošetřila za asistence Yetti. Někdo mi vrátil roh zpátky do původního úhlu, ani nevím kdo, ale díky! A vyjelo se dál. Jeli jsme dál s myšlenkou v hlavě, je toto opravdu zkratka? Až jsme narazili na závoru, tak jsme jí všelijak zdolali a vydali se zase dál. Jenže se vyskytl další problém, narazili jsme na takovej hustej plot, kterej obsahoval, ostanatej drát, drátěnej plot a na to, aby to vypadalo esteticky krásně, tak to bylo celé pokryto dřevěnným plotem. Tak jsme odbočili doleva, kde byla vyjetá cestička nějakým traktorem a po cestě byly válce slámy. Jeli jsme asi tak 0,5 km po pomyslné hrázi až jsme narazili na koleje. Zrovna jel vlak, tak jsme počkali a Zlesi šel obhlédnout, jestli se dá jet dál. Přišel nejprve s tím, že se musíme vrátit, ale valná většina z nás uviděla ve Zlesiho očích, že je to jenom jeden z jeho joků [džouků]. Přelezli jsme koleje a vydali se na silnici, která vedla do Vranovic. Dojeli jsme až na své ubikační místo a tam jsme dostali nový úkol – sbalit se a to co nejrychleji, abychom mohli dát basseball. Hodná, šikovná sestřička Sája mi ještě koleno a ruku vyčistila a obvázala. S obvazem jsem vypadal jak válečný veterán. Ještě, že Sája jela na akci. Jakmile jsme se všichni sbalili, tak jsme dali basseball na trávě před naší skautskou klubovnou. Ale první odpal šel hned do křoví, takže jsme to vzdali a Zlesi navrhl, že půjdeme i s kolama na to fotbalové hřiště a dáme Basseball tam. Byl to skvělý nápad a moc se povedl. Zahráli jsme si všichni. Během hry se stal další incident, které bych nazval „drtikul“ aneb Bigův přesný výstřel tenisáku do Nikisových mužských partii. Ještě, že jsem nenadhazoval. Byla to určitě bolest! Ještě víc, než bolest! Ale Nikis se vzchopil a hrál dál, nakonec náš postižený tým vyhrál! Takže super prožitek. Nakonec jsme dali foto všech hráčů a odebrali se na pizzu. Jenže nastal už několikátý problém, neměli otevřeno, tak jsme zatím udělali kšeft vedle cukrářství. Napsali dopis paní od pizzy, že přišla o kšeft v cenně 600 Kč, protože ani nebrala telefon ( nechápu, na co ho tam píše, když ho nebere …). Koupili jsme si polsední sladkosti v cukrářství a vydali se na vlak, mezitím, co jsme seděli před cukrářstvím Zlesi ještě valil vrátit klíče od skautské klubovny. Přijeli jsme na vlakové nádrřaží ve Vranovicích a náhle příjížděl náš vlak, tak jsme tam naládovali kola a posadili se, tentokrát do jednoho vagónu a to všichni, takže to byla supr cesta, najedli se, zahráli si Macháčka, Prší, vedoucí stihli i oddílovku, ale velký počet dětí ( Já a James) byl vyhoštěni o 4 sedadla dál. Jeli jsme celkem s 0 přestupy a dali si dokonce i pizzu, pro kterou běželi Big a Pitris na zastávce v Brně. Takže spokojenost! Čas ubíhal rychle a dostali jsme se už na pár vesniček a měst před naší konečnou zastávkou Žďár nad Sázavou. Vlak pomaličku zastavil, my jsme vyházeli kola z vlaku poděkovali Zlesimu za pěknou akci a vydali se domů. Díky Zlesi akce byla největší pohoda a klídek!

-honzys-