Den pátý - úterý 28.10.2003
Touto dobou, pár minut po poledni nám naše trávicí soustavy zpracovávají výtečnou hrachovou polévku se slaninou bez slaniny z pytlíku s dokonale osmaženým chlebem, při jehož přípravě Káťa ochotně obětovala zdraví jednoho ze svých prstů. Pochvalu též zasluhuje originální kuchař Černítko, který neváhal uvařit k snídani netradiční krupičnou kaši a k obědu si troufl připravit pokrm z luštěniny, přestože v předchozí den nás jeho Soví bratr nehorázně přejedl čočkou nemající snad žádnou chybu. Zkrátka - jídlo, základ života. Uvidíme, jak dlouho nám pocit zasycení vydrží. Do Žďáru, kam přijedeme kolem šesté, si sice vezeme spoustu zásob - marmeládu, paštiky, instantní polévky atd., vzhledem k uzavřeným obchodům z důvodu státního svátku však nenakoupíme ani drobek pečiva. Ten poslední neuváženě zlikvidoval při úklidu vysavač. Ale co. Pryč s konvenčními způsoby stravování. Kde je vůbec psáno, že marmeláda nebo paštika se musí na něco namazat a polévka zalít horkou vodou? Pravý hlad nás nebude muset ani příliš mnoho nutit sníst zmíněné zásoby samotné. Koneckonců si ještě vzpomínám na akce, kdy jsme ze sáčků instantních polévek hlady vyjídali nudle. No, aspoň že máme čaj, vždyť hlad je převlečená žízeň. Těžko se smiřuje s reálnou vidinou hladu v blízkém budoucnu, jestliže v nedaleké minulosti, když vás o půlnoci chytla třeba jen mlsná, jste si mohli zajít do pekárny, kde vám "napečó" (místní dialekt) a prodají kromě chleba a rohlíků také vynikající koblížky. Čokoládové za osm a marmeládové za šest. Dva. Rohlík za korunu. Jeden: )
Venku je dnes, v den odjezdu, optimismus vzbuzující slunečno. Rozhlížím se, ale účinky slunečních paprsků bohužel nejsou právě moc vidět na osobách kolem. Mrtvolné posedávání se nyní pod zavelením Emy změnilo v nevíce nadšené přípravy k odchodu na vlak. Ještě tak zjistit, odkud jede.
V Bojkovicích, městě, o počtu obyvatel něco přes pět tisíc, se totiž nachází kromě vlakového nádraží i zastávka (vypadá jako autobusová), přičemž vlak zastavuje na principu buď, anebo. Paradoxně nám rychlík, kterým jsme se chtěli dopravit do Vlárského průsmyku, jel právě z autobusové zastávky, což jsme zjistili na nádraží 10 minut před jeho odjezdem od ochotné pracovnice Českých drah. S jejím zkonstatováním, že na zastávku je to od nádraží 15 minut svižné chůze, vyběhli jsme odhodláni vlak stihnout. Podařilo se a nejen kvůli dobrému pocitu z této výhry, ale také díky zvýšené fyzické námaze naše hladina endorfinů v krvi zaznamenala slušný vzrůst.
Podobných dobrodružných běhů nás dnes naštěstí (bohužel) ušetřilo vyslání delegace s úkolem zjistit místo odjezdu. Opět jsme šli na "autobusovou". Tam jsme měli trapně dlouhý "čas jistoty" do příjezdu vlaku, jenž si každý krátil po svém. Mimo jiné i nejméně již padesátým prohlížením obrazového záznamu toho, co jsme viděli a na co se ještě stále můžeme podívat na vlastní oči, avšak náhled na svět a lidi v podživotní velikosti na Břézově digitálním foťáku je přece o tolik zajímavější…; )
Doba trvání cesty do Brna a z Brna byla pro někoho dlouhá, pro někoho krátká a na něco dlouhá, na něco krátká. Jako většinou. Batohy, které mohly být někde zapomenuty (či ukradnuty?!) byly zapomenuty již při cestě tam; úrazy a pocuchanější zdraví některých snad rovněž nebudou mít vážnější následky (o pocuchaných nervech nemluvě) a snad nikdo odtud nejel s pocitem smutku či těžkého zklamání. Nechť si z této akce každý uchová své nejlepší dojmy, abychom na ni společně mohli vzpomínat ve veselém duchu!
A aby se nezapomnělo na nejhlavnější - hlady a žízní jsme nakonec nezhynuli, neboť na brněnském nádraží byl každému zakoupen Jupík a super nevegetariánská bageta. Jupík byl opravdu dobrý… A bageta bezesporu taktéž, že děti?: )
