Účastníci: Ája, Ela, Flíček, Heri, Honzys, Kadli, Krýša, Maty, Mia, Niky, Poky, Samsára, Sony, Tora

Pátek 4.3.2022

Milí čtenáři,

co se této víkendové akce týče, shrnul bych ji, jako hroznou? Naopak! Naprosto super! Už na nádraží jsme se sešli v malém (Naopak, hojném!) počtu. Již na první pohled byla patrná absence několika účastníků, z níž jsme si však nedělali těžkou hlavu a i bez jejich přítomnosti jsme se odebrali na nástupiště 3/1. I přes jarní počasí se k nám začal z nebe snášet jemný poprašek bílého sněhu a zaskočil nás svojí jemností a elegancí.

Ani jsme se nenadáli a ze severozápadu už se k nám řítil ocelový kolos rychlíku Vysočina a svým ohlušujícím bržděním dráždil naše ušní bubínky. Překvapením nám byl Flíček, kterého jsme ve vlaku potkali a který se k nám bez zaváhání přidal. Už nás bylo 15 a to se zdálo býti dostatečné na to, co nás mělo následující dny čekat.

A už se blíží druhá zastávka a s ní mávající Kadli a Honzys na peróně. Jak je možné, že s námi do teď nebyl vedoucí akce? Kadli vyrazil do Tišnova napřed, aby obhlídnul terén, našel nám místo na spaní a nějaká ta loviště na potravu a kůže.

Z nádraží jsme se svižným tempem vypravili do města. Po Janáčkově, přes Dvořáčkovu až před monumentální budovu Tišnovské školy, která nás vítala svým dopravním hřištěm a nepřítomností předního vchodu. Po Pokyho dvojitém obkroužení celé budovy se nám podařilo vchod objevit hned za rohem a tak přišla chvíle na obhlídku ubytování.

Na školníka ve značně dobré náladě, ve svém domácím oblečení a pohybujícím se rychlostí procházejícího se důchodce jsme čekali notnou chvíli, ale čekání se vyplatilo - obrovská budova Tišnovské školy byla teď “jen naše”.

Okamžitě proběhla separace účastníků na 3 skupiny - Vařiče, kteří si zabrali kuchyňku jen, aby se separovali a mohli předstírat, že vaří; Hlavolámky, kteří si v dětském pokoji (ehm pardon, třídě) vybalili své dovezené hlavolamy, které byli na lístečku zdůrazněny víc, než spacák, a pustili se do jejich prolamování a Spinkače, kteří prostě spinkali. Pojďme se teď podívat za každým z nich:

Vařičům se dařilo držet si svou pozici a úspěšně odhánět včechny vetřelce, kteří by chtěli jejich pohodu narušit. Z kuchyňky se ozývala hlasitá hudba a veselé hlasy jen místy proložené výkřiky vyžadujícími větší nádobu na smažení či výměnu plotny.

Hlavolámci naopak udržovali v místnosti spustředěné ticho, které prolamovalo jen ustavičné cinkání jednotlivých částí hlavolamů o sebe. Největší úspěch sklízela kompasová růžice, která se dala otevřít jedině tak, že ███████ █████████ ██ ████ █ ██ ████████ ██████ ██ ███ ████████ (cenzurováno, aby nedošlo k prolomení tajemství). Nad hlavolamy si lámali hlavu děti i vedoucí a já jsem často měnil jeden hlavolam za druhý, aby nešlo poznat, jak moc mi to nejde.

Co se týká spáčů, co bych k nim dodal... spali.

“Večeřéééé, ešus a lžíci!” ozvalo se najednou na celou chodbu. Všichni zahodili hlavolamy do kouta (někteří rádi, jiní radši) a vyrazili jsme po čichu na parádní šmakuládu. Čekaly na nás těstoviny se špenátem a s kuřecím v podání šéfkuchaře Heriho a sušéfa... hm, kdo byl teda nakonec ten sušéf, Heri? No to je fuk, mňam ale! Olizuju se za ušima ještě teď.

Po večeři jsme se konečně dozvěděli, proč tu vlastně jsme. Kadli nám prozradil, že před šesti lety se přesně na stejném místě odehrála jiná duhová akce pod vedením Honzyse. Tento tým zdatných duháků tu kdysi dávno ukryl poklad, který my chceme najít. Honzys má ale krátkou paměť, nebo nám prostě jen nechce říct, kde je ten poklad schovaný, takže se rozhodneme nechat to na další den. Ráno je přece moudřejší večera, ne?

Do tmavé místnosti nakráčelo 6 postav. Všichni vyzbrojeni baterkami, čítankami pro 8. třídu a svým nejlepším vypravěčským hlasem. Nevím jak vy, ale já jsem takhle perfektní podání Gogolova Revizora ještě nikdy neslyšel. Kdo nezažil, neuvěří.

Když už jsme i za poslední Chlestakovou lží přemítli stránku a utichlo i poslední šustění spacáků, nad Tišnovem vyšel měsíc a my jsme si nechali zdát o velikém pokladu, který pro nás Honzys ukryl.

Sony

Sobota 5.3.2022

Do sobotního rána se probouzíme s odhodláním, že dnes musíme pořádně pohnout s hledáním pokladu. Pátek je za námi, ale výraznější pokrok se nám zatím nepodařil. Každopádně hlavní bylo, že během spánku nikomu nebyla zima a v noci se nebál. Krátce po probuzení dáváme krátkou poradu jak se pohnout dále, nicméně kromě důkladného pročtení kronik z roku 2016 nás nic moc nenapadá. Přeci jenom, s plným žaludkem se přemýšlí rozhodně lépe, a proto se vydáváme zapeklitým školním terénem až do cvičné kuchyňky, kde se posilňujeme snídaní. Každý si vybírá podle své osobní preference z následujícího: chleba, housky, máslo, pomazánkové máslo, tavený sýr, tuňáková pomazánka, šunka, plátkový sýr, cereálie, mléko a čaj. Za mě jednoznačně vítězí tuňákovka a druhý krajíc chleba zapíjím horkým ovocným čajem. Posilněni těmito švédskými stoly se nám zřejmě zbystřil zrak, neboť Torince se daří najít indicii zanechanou pravděpodobně poslední výpravou před šesti lety. Jedná se o obálku označenou velkým písmenem W. Uvnitř následně nacházíme zašifrovanou zprávu v morseově abecedě. Společným úsilím jsme zprávu rozlouskli, ale co to znamená? Píše se v ní poměrně krátký vzkaz: „Zmrzlina ne, rozhledna ano“. Pozornější posluchači z předsnídaňového čtení kronik již zanedlouho namítají, že pokud se máme vydat po stopách operace T-I-S-N-O-V, naše první kroky by měly směřovat na rozhlednu Klucaninu a ne směrem Květnice, kterou Rosi před šesti lety v kronice trefně označil tvarem kopečku zmrzliny.

S ohledem na nevyzpytatelnou dobu trvání výpravy balíme kromě nožíku, pití a pláštěnky i chleby a buřty a pod vedením Matyho se vydáváme směrem rozhledna Klucanina. Poslední stopy civilizace v podobě nemocnice, která svou budovou spíše připomíná vilku nebo malý zámek, měníme za poměrně strmý kopec, kde nejeden vedoucí jen ztěžka popadá dech. Po výstupu do základního tábora s naučnou tabulí na chvíli zastavujeme a hrajeme pár her, abychom se navzájem lépe poznali. Před odchodem ještě hrajeme hru na koaly, kde cílem je udržet se co možná nejdéle na kmeni stromu. Nechci se chlubit, ale tahle hra mi vážně sedla. Jen se držet a nic nedělat, to zvládám bravurně! Poté, co jsme všichni dříve či později ze stromů popadali jako hrušky, pokračujeme směrem rozhledna. Rosi ve své kronice nepřeháněl… rozhledna je skutečně obrovská. A kdyby Vás zajímalo, jak časově náročné je rozhlednu zdolat, tak Krýša to zvládl nahoru a dolů i s krásným zvoláním „HEJHOLA“ na vrcholu pod 75 vteřin. Po důkladnějším ohledání prostoru kolem pak nacházíme další dvě obálky. Jedna s písmenem Q a druhá s písmenem W. S první si příliš nevíme rady, ale zřejmě to tolik nevadí, protože druhou indicii jsme rozlouskli a směřujeme tak ke klášteru Porta coeli. Cesta Tišnovem probíhala svižně a zanedlouho jsme tak stáli před bránou do kláštera. Areál je to opravdu překrásný, ale samotný portál je ještě o stupínek někde jinde. Ne nadarmo se v překladu jedná o „bránu nebes“. A kdo by to byl řekl, ale právě v něm jsme našli další šifru označenou písmenem Q. Šifry necháváme šiframi a vhledem k tomu, že postupem času dochází zásoby čokolády na doplnění energie, vydáváme se pod vedením Heriho hledat vhodné místo na opečení buřtů. Využíváme seřezaných prutů na kraji cesty, a zatímco si vybíráme ten nejvhodnější opíkáček, po očku sledujeme vedle pasoucí se ovce. Zatím ale pruty nešpičatíme, ještě nejsme u ohniště! Po asi pěti minutách cesty nacházíme krásné ohniště a dáváme se do přípravy ohně. Dřevo máme, sirky máme a po chvíli pátrání nacházíme i nějaké to šáší. Kuky a Flíček se zapalování ohně hrdinsky ujali a po určité době už opékáme. V průběhu našeho oběda se za námi stavil obyvatel místní chaty, načež nám poradil směr, kterým se máme vydat dále. Procházíme kolem zříceniny hradu Čepička, kde nacházíme již třetí indicii s písmenem Q. Nevyluštěnou šifru prozatím ukládáme k ostatním, však času na luštění bude ještě dost. Hlavně že jdeme tím správným směrem. Vzhledem k tomu, že po hradu už nezbyl ani kámen na kameni, formálně stavíme hradby alespoň z kůry, šišek a jiných přírodnin. Pokračujeme v cestě dále, zatímco míjíme majestátně vyhlížející lom. Když člověk stojí na vrcholu lomu, připadá si úplně maličký. Marně vyhlížíme v dáli jedoucí vlak, ten jede až za půl hodiny. Tolik času bohužel nemáme. Trasa se stáčí zpátky směrem do Tišnova a my po cestě hrajeme jednak kolíčkovanou, dále pak spiklence. Popravdě si ani nejsem jistý, kolik kdo spikleneckých piklí nakonec udělal, ale rozhodně na špici byli mimo jiné Sony s Krýšou. No jo, co jiného od nich taky čekat!

Po nám již známém průchodu městem ve vracíme do naší školy, kde si dopřáváme zasloužený odpočinek. Jak to ty děti dělají, že tak rychle regenerují? Před večeří v části školy, která je pro nás přístupná, ještě hrajeme schovku. Právě tady si teprve naplno uvědomujeme velikost školy, neboť někdy musíme i volat konec kola, jinak bychom se hledali snad do konce akce. Nicméně při hře kromě výjimečných úkrytů nacházíme také tři další obálky, tentokrát však s písmenem H. Už se nám to začíná zamotávat. Písmena W, Q, H… co to asi znamená? Jako již po několikáté, jídlu dáváme přednost před luštěním a míříme do kuchyňky, kde pod taktovkou Heriho, Honzyse a Krýši dlabeme výbornou pórkovou polévku a kuře po indicku s napařovanou rýží. Ono napařovat rýži v plátěných utěrkách nad plynovým sporákem pro šestnáct hladových krků je opravdu kumšt. Člověk by se až divil, že u žádné z utěrek nedošlo k úhoně…nebo snad jo?! Nasyceni večeří se vracíme labyrintem chodem do našich tříd, kde se pomalu prodíráme množstvím obálek, které jsme za dnešek nasbírali. Některé dílčí úkoly se nám podařilo vyřešit, ale nějaké vodítko k tomu, kde by se mohl nacházet poklad, nám zatím chybí. S tímto pocitem a nadějí toho, že zítra se bude dařit lépe, čistíme zuby a chystáme se ke spánku... Nebo ještě ne? Honzys po krátkém průzkumu kolem školy zavětřil, že na hřišti jsou rozházené papírky pro nás zatím blíže nespecifikovaného významu. Každopádně zítra už by tu nemusely vůbec být. Svitem svíček a měsíce hledáme oné kousky a ejhle, Sára našla navíc ještě jednu obálku. Kousky papírků v šeru připomínají kousky nějaké mapy. Každopádně už je pozdě a co jsme to teď večer našli, se důkladněji podíváme až ráno.

Tak dobrou noc, zítra ten poklad rozhodně najdeme!

Kadli

Neděle 6.3.2022

Po ranním budíčku jsme se odebrali na záchodky a vykonali jsme ranní hygienu. Poté jsme se šli nasnídat, ke snídani měl každý na výběr co si dá například křupíky s mlékem nebo pečivo s pomazánkami, šunku a sýr. Jelikož se při sobotní večerní hře našli kousky mapy, tak se podle čísílek dali dohromady a zjistili jsme že je to mapa Tišnova. Ale jelikož jsme měli jenom mapu bez žádného bodu kde by jsme mohli najít poklad. Tak jsme museli vyluštit zbytek šifer, které se našly v sobotu na výletě. Po úspěšném vyluštění zbylých šifer se přišlo na to, že jsou to místa na mapě. Ale jelikož jsme nevěděli na jakém z těch čtyř míst by mohl být poklad, tak se nakonec rozhodlo udělat bod uprostřed mezi všemi body. Vydali jsme se podle mapy na místo, kde jsme předpokládali, že by se tam mohl nacházet náš poklad. Po chvíli hledání jsme poklad našli, ale ještě před tím než jsme se vydali zpátky do školy, tak jsme si zazpívali písničku o přátelství, protože přátelství je největší poklad. Po návratu do školy byl obídek a to byly těstoviny s boloňskou omáčkou a sýrem. Po chvíli odpočinku jsme si zabalili věci a šli jsme poklidit místnosti, které jsme využívali. Poté už se blížila chvíle jít na nádraží aby jsme stihli vlak. Po příchodu na nádraží šel Kadli koupit jízdenky a šli jsme na nástupiště. Ve vlaku jsme si našli volná místa na sezení a už se jelo domů. Po příjezdu na nádraží jsme se rozloučili a každý se vydal domů.

Mia

< Zpět do kronik | Galerie Fotek

• Odkazy na webu:
• Jak sbalit batoh
• Stopy
• Kurz jízdní řády

•  
• Kurz mapy
• Jak na kroniky

• Odkazy na netu:
• Duhový zpěvník
• Jízdní řády
• Žďár nad Sázavou
• Google